Zlé přijímat nebudeme?

Pacienti

Myslím na pacienty v „mé“ LDN. Za ty roky dlouhé defilé tváří, postav. Kam z nemocnice všichni odešli? Odešli? Kde jsou? Podobni si ve svých výrazech, unavených ležením týdny, měsíce, roky. Někdy doslova ležením bezvládným. Podobni si svým věkem — sedmdesát plus. Komu je méně než sedmdesát, je tu považován za mladého a jakoby sem ani nepatří. Někteří vědí, proč tu jsou, ale jen někteří. Mnozí si to už přesně nevybavují a nepamatují si dobře ani jména měst, v jejichž nemocnicích pobývali, předáváni jako štafetový kolík. Nemocniční pokoje se mezi sebou liší jen málo, snad jen obrázkem, umístěním ploché televizní obrazovky a polohou toalety, pokud je k dispozici. V čem tkví smysl jejich existence? Vzpomínky na děti, vnoučata a pravnoučata pomalu, někdy rychle blednou. Návštěvy nebývají časté, postupně řídnou, ale o tom později. Nemocní. Ne mocní. Trpěliví. Většinou tiše trpící.

Myslím na proroka Jeremjáše, jak ho v Jeruzalémě hodili do cisterny. Do jámy bez vody se dnem pokrytým vysokou vrstvou bláta. V knize se nepíše, kolik dnů muž Boží v jámě strávil. Domýšlím se, že asi dost na to, aby vyhladověl, zeslábl, aby byl prostoupen zoufalstvím, pocitem, že je opuštěn od Boha i od lidí. „Chopili se tedy Jeremjáše a vhodili ho do cisterny Malkijáše, syna královského, která byla na nádvoří stráží. Spustili tam Jeremjáše po provazech. V cisterně nebyla voda, jen bláto, takže se Jeremjáš topil v blátě“ (Jr 38, 6).

Myslím na Jóba, jak se zdrcený posadil na smetiště, sám sebe odsunul do karantény, jak už vůbec nepočítal s uzdravením. Jeho nemoc není k životu a jeho život není k smrti. Trpká slova jeho ženy jsou lidsky více než pochopitelná, bylo by bláhové ji nějak hanět. Veliké zklamání. Po tolika letech bohabojnosti, bezúhonnosti. Naše manželky nás sledují. Mají pravdu: to, co vidí, zpravidla neklame. Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela. Jeho žena mu však řekla: „Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři.“ Ale on jí odpověděl: „Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ (Jb 2, 9n).

Myslím na Ježíše. Syn nazaretského tesaře, mladý muž téhož řemesla, to umí se sekyrou. A umí to s lidmi, ví, jak k nim promluvit a co jim vyprávět. Rozumí svým rybářům, pastýřům, hospodyním a hospodářům, ba i celníkům a vojákům. A oni rozumějí jemu, jeho slova se jich mocně dotýkají v hlubině duše. Umí léčit jiné — sám sebe ale ne. Evangelisté — všichni stejně, a přece každý trochu po svém — táhnou dějovou linku až k jejímu pozemskému vyvrcholení, které je ovšem zoufalé. Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Bože můj, proč jsi mne opustil?

Myslím na pacienty v „mé“ LDN. Hledám v rysech jejich tváří rysy Jeremjášovy, Jobovy, Ježíšovy.

Sestry

Bez nich to nejde. Viditelná tvář, ruce, nohy, hlas nemocnice. Před padesáti lety to ovšem v „mé“ LDN (tehdy se jmenovala Okresní nemocnice) byly skutečné sestry řádové. V pražském archivu milosrdné kongregace se dochovalo pár fotek a jeden seznam jmen: Theodula (představená), Otgera, Albuina, Ignacie, Terezita, Maneta, Liborie, Bonavita, Salvie, Vasila, Adjutora, Berarda. Dnešní sestry už nosí jména civilní, běžná. Většinou nevědí, že svou prací navazují na pradávné sestry řádové, pro které byla důležitá modlitba, eucharistie a přímluva Matky Boží, jak o tom psaly odhodlaně ve svém deníku na začátku roku 1951. Dnešní sestry mají své manžele, děti, rodiny a spoustu starostí mimo nemocnici. V nemocnici ovšem tráví svá nejlepší léta, noční služby, víkendy, svátky, dvanáctky. Uvnitř nemocničních zdí čas plyne jinak a ony zapomínají, jak vypadá svět venku, svět plný slunce, svět, kde vane vítr a stromy se zjara bujně odívají svými sytě zelenými listy. I ony bývají unavené, nemocné, vyhořelé. Zbyl v nich ještě soucit a trpělivost? Každou služební hodinu a minutu se dotýkají lidských bytostí, které si po dlouhém pobytu přestávají být podobné. Lidských bytostí, jejichž čas se přibližuje k té druhé hranici našich životů. V některých ano.

Kalendář

Většina pacientů nemá ve svém pokoji na zdi ani na nočním stolku kalendář. Papírový kalendář nástěnný nebo stojací. V mobilu jsou kalendáře také, ale na ně lidé narození ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století nejsou zvyklí. Naopak běžnou součástí nemocničního mobiliáře bývají velké kulaté nástěnné hodiny. Visí většinou nade dveřmi. Podle nich se dá odhadnout, kdy bude snídaně, oběd a večeře. Snad i s brýlemi se to dá alespoň přibližně odhadnout. Potíž je v tom, že malou i velkou ručičku pohání malý elektrický strojek na jednu tužkovou baterii. Jak postupně baterie slábne, hodiny se zpožďují, až se nakonec zastaví docela. Pacientky jsou rády, když baterii vyměním, spatřují v tom kus mužské zručnosti. „Jste ještě mladý,“ říkají, když odvážně lezu na židli. Který den je dneska? Který měsíc? Jaký rok?

Bible

Nemocniční kaplan má mít bílou košili, visačku se jménem a měl by s sebou nosit Bibli. Nejen tu digitální v přenosném telefonu, ale i tu pravou, papírovou. Alespoň tak si to myslím a tak to dělám. Jiná věc je, zda o čtení z Písma v nemocnici vůbec někdo stojí. Paní Věra, volička KSČM, mne žádala, abych za ní s Biblí v žádném případě nechodil. Bez ní ale ano, zase za mnou přijďte, povídat si můžeme o něčem jiném. Třeba o jejím synovi, kterého má tak ráda, ale on ji asi ne, když ji nechává v nemocnici tak dlouho. Velice opatrně se ptám paní Olgy, která ke vzteku spolupacientů ráda a nahlas mluví o víře Jehovově a o svých přátelích ze Sálu království, zda jí mohu donést Bibli ekumenickou — jinou nemám. Ale ano, bude ráda, Bible je přece stejná. S paní Vlastou jsme si Bibli nečetli. Měla ráda detektivky, číst však už neměla sílu. Přečetli jsme postupně celou Vraždu Rogera Acroyda, kapitolu po kapitole. Slíbil jsem, že nebudu doma číst napřed, abych na tom byl stejně jako ona, v nejistotě, kdo je asi vrah. Odhalila ho na začátku předposlední kapitoly. Další román už jsme číst nezačali, zhoubná nemoc ji zadusila hned po poslední kapitole. S paní Marií jsme pokaždé přečetli kousek ze života Ježíšova, jak je v evangeliích. Žasla pokaždé, jako by to slyšela poprvé. Bylo jí přes devadesát a milovala svůj starý vesnický kostel na návsi obce jménem Kruty. Říkala: „Víte, okolo je tolik trávy a ten hřbitov je tak pěkný. Chodívám tam posedět na lavičku.“ Vzpomínala často na svého otce, který válčil v Itálii v rakouské polní uniformně. Zamiloval se tam někde v okolí Brixenu do krásné Italky. Málo chybělo a přivezl si ji domů. Co by tomu asi lidi řekli? Doma si ale nakonec vzal maminku. Dojímá mne, když v nemocničním pokoji mohu nahlas číst Josefa Kainara a když mne při tom někdo poslouchá: 

Napadal sníh.
Potichu v noci napadal sníh. 
A kde je všecko? 
Dyť sem se sněhu ve snu nenadál. 
Von smazal dvůr, a je to malej hřbitov. 
Komíny smazal, sou to bílý sochy. 
Je z králíkárny hrobka rodinná, 
a všecko je to pěkně požehnaný křížkama, 
jak přešly v sněhu vrány, 
já sem ten pozůstalej, kerej vzpomíná. 

Napadal sníh. 
Na všecko napadal sníh. 
Co bude se mnou? 
Jakápak vina, jaký rozsouzení, dyž teďko žádnej žalující není? 
Dyž mě jak stránku v spisech obrátili? 
A srdce bolí dál,  a sníh, ten napadal,  a všecko je tak bílý —

Diagnóza

Otázku „a co vám vlastně je?“ už skoro nepokládám. Protože „mí“ pacienti to většinou moc nevědí a neví, co by mi odpověděli. Při vádí je to do rozpaků. „Upadla jsem v koupelně a teď nemůžu chodit.“ „Ztrácím rovnováhu, bojím se být doma sám.“ „Děti mne sem daly.“ „Přivezla mě sanitka.“ „Po mrtvici nemůžu mluvit.“ Ne moc nič ní kaplan zpravidla nemá právo nahlížet do dokumentace. Může se pacient na svou nemoc zeptat při vizitaci? Může, ale nedělá to. Paní doktorka nesmí být zdržována, má toho tolik, spěchá. Ale, říkám si, k čemu by mi nahlížení do papírů vlastně nakonec bylo? Člověk není diagnóza. Člověk je to, kým se cítí být.

Budova

Kdysi pyšná chlouba kraje. Šedivá, třípatrová. V roce 1905 vzorová nemocnice v Čechách, budovaná podle zásad lékařské vědy a nejmodernější architektury. Aseptické operační sály, oddělené pavilony podle typu chorob, rozlehlá zahrada velkoryse osázená vzácnými listnáči: javory, platany, lípy, habry; promyšlené terapeutické arboretum. Dvojramenné schodiště vstupní auly. Zdobné leštěné mozaikové podlahy. Největší areál města. Dnes — ostuda občanů. Stud, předsudky. „Jen ne do nemocnice v B., za žádnou cenu!“ „To přece není žádná nemocnice, to je eldéenka, tam se neléčí!“ Těsně před druhou válkou rozsáhlá přestavba, za nacistů se pokračovalo velkoryse, snad prý případná záložní vojenská nemocnice určená pro Prahu. Potom Vítězný únor a Okresní ústav národního zdraví. Nakonec sametový listopad, následně privatizace, opadané omítky, rozdrbaná linolea na pokojích, netěsnící okenní rámy, trubkové železné postele s oprýskaným nátěrem barvy slonové kosti. Ministři zdravotnictví sem nejezdí ani jejich náměstci v dobře padnoucích oblecích. Zato před několika lety tu natáčeli historický film s Bartoškou v hlavní roli, v interiérech filmaři nemuseli nic měnit. „Chtěla jsem patnáct nových postelí,“ říká mi vrchní sestra klidným hlasem bez stopy ublíženosti, „ale ředitelka mi to zatrhla.“ Mezi hlavní budovou se zachovalým reliéfním nápisem Okresní nemocnice na fasádě nad průčelím a vedlejší budovou, která je přes ulici, vede tajná spojovací podzemní chodba. Nikdo o ní neví, jen sestry a zřízenci. Je skrytá hluboko pod zemí, pod silnicí. Jezdí tu vozíčky s jídlem a postele s pacienty.

Životní prostor

V nemocnici člověk mnoho prostoru nezabírá. Postel má asi tak dva metry čtvereční, stolek ani ne půl. Skříně jsou zabudované ve zdi. Na pokoj se běžně vejdou čtyři postele, ale může být i pět. Ano, byly zavedeny i nadstandardní pokoje, kde má člověk pokoj pro sebe sám, svůj jídelní stůl, křeslo, svou sprchu a toaletu. Kupodivu, hodně pacientů mi říká, že o nadstandard nestojí. „Byl bych tam sám, neměl bych si s kým povídat.“ Kde jsou jejich rodinné domy, které si s rodinou a za pomoci příbuzných vystavěli v šedesátých letech? Kde zahrady plné záhonů a osázené jabloněmi a třešněmi? Skromnost, možná málo dobrovolná, ale skromnost.

Návštěvy

Bývaly doby, starší si vzpomenou, že návštěvy se povolovaly ve středu a v neděli od dvou do pěti. Tohle už neplatí dávno, po dohodě můžete přijít skoro kdykoli. Já chodívám úmyslně ve všední den dopoledne, tehdy návštěvu skoro nikdo nemá, jen výjimečně. V pondělí poznám, jestli v neděli návštěva byla, stopy bývají očividné: květina, pomeranče, bonboniéra. Mladí ovšem mají své vlastní starosti a času pomálu, stále někam spěchají. Nemocniční pokoje zdravé lidi nemile překvapují svou stísněnou atmosférou a málo důvody k optimismu. Úcta vnučkám, které přicházívají otužile týden co týden a mají si se svou babičkou o čem povídat! 

Naděje

„Naděje umírá poslední,“ říkává se přemoudřele. Já si myslím, že buď naděje je, anebo není. Umřít nemůže. Víra pak jest nadějných věcí podstata a důvod neviditelných. Mluvit nebo přemýšlet o naději v „zařízeních následné péče“ znamená jít na hlubinu. On se totiž prostor zmenšuje. Málokdo se z „mé“ LDN vrátí k tomu, jak to doma bylo dřív. Málokdo se vrátí domů. Naděje souvisí s vírou a té je mezi pacienty pomálu. Neradi o ní mluví. „Tady se to nehodí,“ říkají. Ateistická padesátá, šedesátá, ba i devadesátá léta udělala svoje. Paní původem z Kyrgyzstánu, onkologická pacientka, bez naděje na konečné vyléčení, na své vlastní naději ovšem pracuje usilovně. Snaží se přečíst Korán ve své mateřské ruštině. Říká, že některé modlitby umí arabsky. „Ale můžeme se modlit také spolu, pane kaplane, Bůh je přece jeden.“ Smrti se nebojí, i když o ní už dobře ví. A právě proto. Dlouze se modlívám s pacientkou upřímné evangelikální orientace, jejíž kořeny mi zůstávají skryté. Strašlivá nadváha, sestry nejsou rády, kdo ji uzvedne? „Bůh uzdravuje, musí přece uzdravit.“ Jenomže pak se něco zlomí, modlitby nefungují. Veliké zklamání. „Zlobím se na Boha,“ říká mi s odzbrojující upřímností.

Hodnota člověka

Jakou hodnotu má lidský život? Čím se měří? Pochvalou a dárkem od rodičů? Známkami ve škole? Postavením v zaměstnání? Vědeckým titulem? Úspěchy na poli vědy a techniky? Velikostí rodinného domu? Zdravím a vitalitou? Zážitky z exotických dovolených? Počtem dětí, vnoučat a pravnoučat? Do nebeského království si nevezmeme z toho nic. Vážím si jich. Jejich trpělivosti. Ochotě snášet samotu, čelit hrůze smrti na čtyřlůžkovém pokoji. Přijímají bolest, jak je, jedí léky po hrstech, někdy to zabírá dobře. Nechávají se ošetřovat a umývat od cizích lidí, kteří ne vždy mají dobrou náladu. Jsou blízko Jóbovi sedícímu na smetišti. Jsou podobní Jeremjášovi topícímu se po krk v bahně jámy. Srůstají s Ježíšem opuštěným na kříži. Tak jako Jób, Jeremjáš a Ježíš už vůbec nejsou užiteční ve svých domácnostech, natož zaměstnáních. Jsou užiteční tím, že jsou: lidmi stvořenými jako křehký a pomíjivý obraz Boží. Z ruky toho, jehož jméno na pokojích často ani nevyslovíme, přijímají nejen dobré, ale i zlé. Když se vracím z nemocnice domů, mívám dobrý pocit. Vážím si sám sebe. Díky.