Vězeňští kaplani

Geneze (od dobrovolnictví k odbornosti)

Po pádu komunistické totality, která nepřipouštěla jakoukoliv možnost duchovenské péče ve vězeňských zařízeních, začali zkraje roku 1990 do věznic docházet první duchovní. Zpočátku jako církvemi pověření dobrovolníci, kteří se v roce 1994 sdružili do tehdy vzniklého občanského sdružení Vězeňské duchovenské péče. V roce 1998 byla vytvořena první pracovní místa pro tzv. referenty duchovní služby, dnešní kaplany. Služba dobrovolníků tím nezanikla, vedle současných padesáti dvou kaplanů působí dalších asi sto dvacet dobrovolníků z celkem třinácti církví. Poskytování duchovní služby je založeno na principu ekumenické spolupráce všech státem uznaných církví se zvláštním právem dle zákona č. 3/2002 sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností. 

Specifika duchovní služby

Současná duchovní služba má v českém vězeňském systému specifické postavení. Vedle skupiny odborných zaměstnanců poskytujících výchovnou, psychosociální, pedagogickou a další hodnotovou péči, zaujímají zvláštní místo kaplani. Jako zaměstnanci vězeňské služby jsou součástí skupiny občanských zaměstnanců zajišťujících odborné zacházení, ale zároveň jsou k výkonu duchovní služby ve věznici pověřeni církví. Církevní pověření je zákonným kvalifikačním předpokladem, který ostatní profese nemají. Také církve vnímají kaplany jako své zvláštní duchovní nabízející spirituální pomoc lidem mimo církev.

Podstatou služby vězeňského kaplana je jeho přítomnost mezi vězni, nabídka rozhovoru a doprovázení, a to vždy podle životní situace a konkrétních potřeb klienta. Svou službu nabízí kaplan všem, kdo o ni projeví zájem, nejen věřícím křesťanům. Kromě kaplanů ve věznicích slouží také dobrovolní duchovní, které k této službě podobně jako kaplany pověřuje církev.

Většina dobrovolníků a kaplanů jsou členy již zmíněného sdružení Vězeňské duchovenské péče, dnes zapsaného spolku, který je nadkonfesijní ekumenickou platformou poskytující především dobrovolníkům odbornou a konzultační podporu. Podstatu této služby nejlépe vystihuje preambule spolku: Evangelium Ježíše Krista vybízí a vede křesťany k službě všem lidem, kteří jsou v jakékoli nouzi. K nim patří i vězňové, i když nesou sami odpovědnost za porušení zákonů. Vedeni milosrdenstvím sloužíme jim jako lidem obzvláště potřebným. Stojíme vedle nich jako stejní viníci před Bohem, kteří vědí o skutečnosti Božího odpuštění. V této víře je vedeme k uznání vlastní viny, jejich břemeno jim pomáháme nést a přinášíme zvěst Boží milosti a možnosti nového začátku. 

Formy pastorační péče

Formy pastorační péče mají své specifické náboženské a liturgické podoby, které mají své opodstatnění i ve vězeňském prostředí. Nejběžnější a nejpřirozenější je osobní rozhovor někdy ukončený modlitbou nebo požehnáním. Důležité je také setkávání ve skupině, kde mohou účastníci zakusit křesťanské společenství — církev. Ta se vy tváří zejména vzájemným sdílením, společnou modlitbou, četbou Bible, někdy i bohoslužbou včetně společného zpěvu a vysluhování svátostí. Kromě těchto základních křesťanských forem kaplani organizují kulturní programy, přednášky, kurzy, zajišťují náboženskou literaturu, realizují extramurální aktivity zaměřené zpravidla na návštěvu bohoslužeb přilehlých farností, v zájmu udržení rodinných vazeb mohou pracovat s rodinnými příslušníky a v rámci přípravy na propuštění spolupracují s církvemi a nevládními organizacemi nabízejícími pomoc osobám po propuštění. Kaplani tak duchovní potřebu vězně vnímají stále více v kontextu celého příběhu, do kterého patří doba před uvězněním, reálná přítomnost výkonu trestu s jeho jistotami i nejistotami a bezprostřední i vzdálenější budoucnost po propuštění. Právě toto dává formě poskytování duchovní péče podobu doprovázení s perspektivou přesahující délku trestu.

Kaplani se mohou podílet také na vedení zájmových kroužků zaměřených zejména na vzdělávání a osobnostní formaci. Přestože je duchovní služba definována především v křesťanském smyslu, kaplanská klientela zahrnuje jak křesťany všech denominací, tak i osoby jiného vyznání, především ale osoby bez vyhraněné náboženské příslušnosti a víry.

Pastorační službu nabízí kaplan nejen vězňům, ale také zaměstnancům věznice, kterým je v případě potřeby k dispozici v míře a intenzitě odpovídající jejich duchovním i obecně lidským potřebám.

Vězeňská kaple

Nezanedbatelný význam pro účinné pedagogické a formativní působení na vězněné osoby má místo, kde se tyto aktivity vykonávají. To platí i pro duchovní setkávání. Ve všech věznicích jsou dnes proto kromě učeben, terapeutických místností, tělocvičen a podobně, zřízeny také vězeňské kaple. Jejich sakrální podoba je často odrazem konfesijní příslušnosti duchovního, který v době zřízení kaple ve věznici působil, a zcela přirozeně se tak na její podobě podílel. Dalším určujícím a limitujícím faktorem jsou kapacitní a stavebně technické možnosti věznice. Kaple může být vnímána jako jakási posilovna ducha, která vedle velmi oblíbených posiloven těla může hrát vyvažující roli ve výchovném procesu a rozvoji osobnosti. V takové kapli s více či méně katolickou nebo protestantskou symbolikou se slouží mše svaté, konají bohoslužby slova, probíhají biblické hodiny, katecheze a individuální pohovory, příležitostně pak také přednášky, koncerty a další kulturní akce. Do kaplí mají přístup nejen věřící, mohou zde hledat vnitřní sílu a pokoj duše i hledající a nábožensky nevyhranění.

Za všechny kaple uveďme alespoň dvě, které svou originalitou a uměleckým pojetím vstoupily v rámci vězeňské služby do širšího povědomí. Kaple sv. Jana Křtitele v pseudogotickém stylu ve Vazební věznici Teplice evokující katolickou tradici, která je autorským dílem dnes už bývalého ředitele této věznice a výtvarníka v jedné osobě Petra Blažka, a konfesijně neutrální kaple v ženské věznici Světlá nad Sázavou, jejíž sakrální interiér navrhl evangelický architekt David Vávra a barevné okenní vitráže, znázorňující biblické podobenství o ztraceném synu, evangelický akademický malíř Miroslav Rada. 

Role Bible

Jestliže dnes odborní zaměstnanci používají pro výchovnou, pedagogickou a terapeutickou činnost stále modernější metodické nástroje a manuály, pak pro duchovního zůstává jako základní pomůcka a etická norma Bible. Čtení a výklad biblických etických kodexů a modelových příběhů vyniká na kontrastním pozadí věznice coby totální instituce nebývale ostře. Evangelijní texty mají v sobě vlastní obrovský potenciál promlouvat k provinilcům, lidem odsouzeným k životu za ostnatým drátem, na společenském dně, neboť podobný je i prostor Ježíšových řečí a činů: ghetta malomocných, společenská izolace tělesně i mentálně postižených, přestupníci Zákona, lidé se špatnou pověstí a podivnou minulostí. „Terapeutická“ síla biblických textů je pak především ve výzvě k pokání (latinsky paenitentiam), skrze které vede cesta k odpuštění a obrácení k dobrému smýšlení i jednání. Bible je pro duchovního nepřekonaným „manuálem“ pro práci s pachateli trestné činnosti, a to na symbolické i praktické rovině.

Jak svěže může Bible oslovit člověka na druhé straně katru, dokládá následující rap z pera jednoho z klientů.

B I B L E

Poprvé ve vězení do rukou jsem ji dostal, neměl jsem papírky,
     stránky trhal.
Řekl jsem o ní: dobré papírky, dobré ke kouření, žádné Boží zázraky.
Opět jsem se k ní vrátil, četl každý list, z rukou jsem ji smetl,
     nechtěl takto žít. 
Potřetí to bylo opět ve vězení, Boží slovo zaselo ve mně své zrní. 
Když jsem ji četl počtvrté, zrní začalo růst, záhy na to kvete
     klečím, držím půst. 
Když jsem ji začal číst popáté, tak už bez ní nechci dále být,
     poznal jsem Spasitele jménem Ježíš Krist.
Bible je Kniha knih o člověku a Bohu, když u nás padá sníh,
     tak v Betlémě ve chlévu
narodil se člověk jménem Ježíš Krist, lidský mozek
     to ale nemůže pochopit. 
Že to nebyl jen člověk, ale samotný Bůh, který sestoupil na tento svět,
     aby skrze svá ústa ustanovil přikázání nové a větší:
     miluj Boha a bližní myslí, silou i duší.
Bible je Kniha knih, která ti řekne, jak se vyvarovat chyb
     a neskončit v pekle.
Je to kniha, kterou napsal samotný Bůh, skrze ruce lidí a proroků.
Když jsem ji četl, myslel jsem, že se mění, trochu jsem se spletl,
     bylo to mé svědomí,
     které se měnilo v mé zabedněné bedně, mé ucho neslyšelo,
     oči pořád ve tmě.
Bible skrze Ducha udělala zázrak, já se vrátil z lochu
     a auta dále nekrad.
Rozum to nechápe, co se to ve mně děje, že tělo už nekrade
     a raději miluje
     přátele i nepřátele, blízké i cizí, známé i neznámé,
     zkrátka všechny lidi
Když toužíš po změně, tak ji začni číst, ona ti jako mně řekne,
     kdo je
     KRIST!