Ve vězení je třeba mluvit zcela jinak než v církvi

Ve vězení je třeba mluvit zcela jinak než v církvi. Stará dobrá civilní interpretace. Je třeba zcela opustit církevní jazyk. Někdy s někým hovořím třeba hodinu, ale cítím, že modlitbu zatím nechce: „Pomodlím se za vás v kapli.“ „No, jestli nějakej Bůh je.“ Vězeň musí cítit, že o něho mám skutečný zájem. Proto většinou devadesát procent hovoru je o něm a o nejbližších. To, co nazýváme zvěstováním, spočívá z velké části právě v tom, že ten člověk cítí skutečný zájem, a to pak zahrnuje i to, že cítí, že rozhodně nesouhlasíme s něčím špatným (jeho trestnou činností), ale nevyptáváme se na to sami aktivně, dotyčný musí dostat čas. Teprve časem je možné se ptát, jestli se chystá dělat věci jinak. Velmi smutná je například situace, a zažil jsem to víckrát, že žena zabije svého muže —opravdu jako ve filmech, nožem v kuchyni —, ale pak se ukáže nebo i to sama řekne, že ho vlastně stále miluje! Někomu, kdo má na svědomí život někoho blízkého (a samozřejmě i vzdálenějšího) se velmi těžko něco zvěstuje. Nelze říci: „To bude dobrý, Pán Bůh tě má rád.“ Je to dlouhodobý proces, kdy opatrně naznačujeme, že je tady odpuštění a smíření. Mnohdy to takhle otevřeně ani slyšet nechtějí. Ve skupince, kde hovoří další vězni, to může být někdy pro faráře kaplana trošku „výhodnější“. Někdy, když už myslím, že není co říct, žena naprosto zničená, že zabila svoje dítě, třeba po hodinovém hovoru velice děkuje, že ji to povzbudilo, i když se nehovořilo přímo o nějaké pomoci (zázračné od Boha). Já se pokouším věřit tomu, že Stvořitel, který nám dal život, nějak nad námi stále je, fandí nám, odpouští a může dát životu určitý pokoj a naději. Ale v případě ženy, která má před očima mrtvé dítě, musí být kaplan velmi, velmi opatrný. Není náhoda, že naše služba je deklarovaná jako nemisijní: nejsme misionáři, kteří přišli za zdi věznic provádět misii. Jsme nejprve těmi, kteří tu jsou a chtějí projevit zájem, účast.

Ti navštívení ale někdy potřebují vyslechnout napomenutí, po vzbu zení i slova o odpuštění. Nebo si chtějí „jen tak“ povídat a tím vznikne „pouto“ mezi kaplanem a vězněm, ovzduší vzájemné důvěry. Často mluvím o svém vlastním životě i o rodině. Neměl bych, ale musíme v tom hovoru být rovnocennými partnery. Říká vám, že v kapli jsme oba na jedné straně mříže, a oni to musí cítit. Zároveň, alespoň pro mne, není možné tykání, myslím si, že my jsme personál věznice, my máme klíče a nedáváme je nikomu. Pro mne je vykání takovým zdravým nezakrýváním, že oni jsou ve vězení, a my ne — nemá smysl si hrát na něco jiného, ale přesto ti lidé musí zároveň cítit, že za nimi přicházíme, abychom je vyslechli, byli s nimi, sdí leli se, i s těmi, kteří si udržují v „duchovní otázce“ velký odstup, stá le si drží, že „oni to mají jinak“. Ale přesto začne rozhovor a my to nesmíme přebít nějakým násilným vnucováním „své“ křesťanské víry. Oni vědí, že jsme pověření církví, a tedy nejspíš věříme v Pána Boha, my si musíme cenit, že vůbec za námi přišli. Jde o to, pozvat je k našemu vidění věcí. Nechci mluvit církevně, ale pozvat je do „světa víry“, něco jiného je pozvat lidi do určitého společenství. Líčím třeba nedělní společnost, kam chodím, místo, kde se rádi sejdeme, povíme si, jak se máme, co je nového, jak v práci a doma. Víme, že nás spojuje společná víra… Je to na rozdíl od jiných zájmových skupin něco trochu jiného. Pro mne je to dost povzbuzující a zároveň ty lidi v neděli dopoledne velice rád vidím, těším se, jak potkám ty a ty, ze ptám se na vnoučata a novinky v řešení osvětlení výstavního sálu či místnosti zcela bez oken, a přitom mohu kdykoliv odejít nebo nepřijít. Cítím ale, že kdybych něco potřeboval, mohu se obrátit na přítomného lékaře nebo elektrikáře a vím, že oni se budou ptát, co nového v Ruzyni nebo jak se má (mívala) maminka…

Kázání ve vězení: zkuste vysvětlit těmto lidem, co je to zástupná oběť, proč Ježíš zemřel a co to pro mě znamená, když následky mé ho hrozného činu už nelze vrátit… Ale jsou vězni, řekl bych zvláště vrazi, kteří pravidelně chodí do kaple, čtou Bibli, jsou účastní modliteb a chystají se „nějak odčiňovat svoji vinu“. Z jiného hlediska jsou na tom zase velmi špatně lidé závislí na drogách. Třeba se ani nedopustili násilného trestného činu, ale mají za sebou pokažený život, někdy kdesi dítě nebo děti, rozvrácený vztah s rodinou, pokud nějaká je. Často mají venku jenom kriminální komunitu a drogové kamarády, a navíc si s sebou nesou závislost, těžkou ne moc. Mnozí už mají za sebou opakované neúspěšné léčby a po propuštění je čeká další nařízená soudem, případně rozhodnutí, zda se odhodlají k další dobrovolné léčbě. Někdy bych nad těmi zoufalci zaplakal. A někdy také smekám, když sleduji jejich urputnou snahu být jiní než narkomanská matka.

A smrt? Ta se věznicí prochází — tragédie, vraždy z afektu a ze žárlivosti… Slýchám taky příběhy vězňů, jak jim umřel dědeček, pak pomalu na rakovinu umíral otec a nakonec ještě zemřelo dítě… Jsou lidé, kteří smrt mají ve svém životě víc než my ostatní, někdy jsou to třeba úmrtí smyšlená, ale přesto prožitá! Často bojují, aby byli propuštěni na pohřeb. Někdy opravdu dostanou třeba na osm hodin propustku, někdy ne. Už jsem dělal improvizované pohřební rozloučení ve věznici, slyšel jsem, že někdy kolegové dělají „jakoby“ celý pohřeb.

Problémy ve vězení bývají s tzv. pobožnými vězni. To jsou ti, kteří se při putování mezi věznicemi (třeba i na pár dní kvůli soudu) okamžitě po příjezdu do jiné věznice dožadují co nejrychlejší návštěvy kaplana. Většinou už je známe, někteří třeba páchají trestnou činnost i ve vězení (násilí, drogy), chtějí okamžitě do kaple nebo na kulturku a úpěnlivě se modlí, někdy na kolenou a vyžadují samozřejmě přímluvu kaplanovu. Znají všechny kaplany. Pokud se dostanou do běžné zaběhnuté „duchovní“ skupiny ve věznici, pak stále hovoří, vykládají a citují Písmo a hlavně se vroucně modlí. Po propuštění většinou na svou víru zapomenou a pokračují v páchání trestné činnosti. 

Moje krédo, s kterým přicházím do věznice:  
Myslím, že nás Stvořitel postavil do tohohle života, abychom ho žili co nejlíp, měli z něj radost a z nás měli radost ostatní. A s tím souvisí to, když věříme, že má smysl dělat dobro.

Ostatně tuhle jsme to četli — o posledním soudu — tam se nezkoumá pro vstup do nebe žádná víra, ale co jsme udělali lidem kolem nás. A na nás je, abychom to zkusili. Ale ne dělat něco z povinnosti. Konat dobro, že nás to baví.