Válka s viry na lince 1212

„Dobrý den, Ministerstvo průmyslu a obchodu, jak vám můžu  po moci?“ Tak jsem se celkem 688krát více než dva měsíce představoval na tísňové lince 1212. Lockdown začal v polovině března 2020 a nikdo nevěděl, jak v této situaci fungovat, podnikat, žít. Nejdříve jsem myslel, že mě povolají do služby vojáci, protože jsem v Aktivních zálohách Armády. Pro ochranu hranic a uzavřených lokalit ale policii a celní správě stačili profesionálové, protože nebyl vyhlášen úplný zákaz vycházení jako ve Wuchanu nebo Bergamu… Vše v podstatě přestalo fungovat a musel být nastaven nový modus vivendi. Lidi najednou nevěděli, co dělat. Přestali chodit do práce. Co s dětmi? Přijdu o práci? Zkrachuje firma? Co když tu čínskou chřipku chytnu v autobusu? (V tu dobu ještě neměla jméno.) Budeme umírat na ulici? Kde sehnat roušky a dezinfekci? Přežijeme to? A co děda s babičkou?

Ihned začalo fungovat Ministerstvo zdravotnictví i vnitra. Zaváděla hlavně restriktivní opatření a bylo potřeba poradit, co dělat. Hygienické stanice ani jiné státní instituce vůbec nebyly zvyklé na takový nápor telefonátů — neměly linky, operátory, hrozilo, že vše začne kolabovat. Média samozřejmě začala informovat o opatřeních vlády a o vývoji situace, ale tok změn obyčejný smrtelník ne stihl sledovat. Na ministerstvu mám na starosti veřejné strategie, které je třeba na vládní úrovni přijmout, abychom mohli v roce 2021 spustit nový Operační program Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost, přes který potečou miliardy do české ekonomiky ze strukturálních fondů EU. Neměli jsme ještě tolik notebooků, abychom mohli vést jednání on-line. Jednání se tak zastavila. MPO mezi prvními zmobilizovalo linku pomoci, a tak jsem od 22. března začal jezdit na kole do budovy Na Františku, kde jsme narychlo vytvořili call centrum. Po týdnu jsme operovali z domova. Lockdown byl nejen zdravotní, ale i obrovský ekonomický problém: zastaví se výroba, nebude na výplaty, lidi si budou muset půjčovat a všichni se fatálně zadluží. Bylo třeba hledat pomoc a odpovídat na dotazy i za jiné resorty, které ještě své call centrum nezřídily. Volali všichni, pět hodin denně. Druhým uchem jsem musel sledovat televizi a rádio, abych věděl, co se zrovna změnilo. Každý den bylo přijato nějaké opatření, narychlo se vytvářely informační databáze, telefonní seznamy a systémy FAQ na Business Info. Někteří byli vyděšení, typické byly třeba babičky, které se bály vyjít ven na nákup: „Můžu si koupit pomeranče ze Španělska, tam přece umírají?“ Pomoc nabídli skauti, tak jsem dával číslo na ně nebo na sociální odbory obcí. Občas bylo potřeba uklidnit psychologicky a najít kontakt na odborníka, protože citlivější povahy zachvátila panika a hroutily se. Do toho podnikatelé začali nabízet výrobu roušek a dezinfekcí, což se podařilo koordinovat. Tok dotazů pokračoval: „Proč nemůžu ve svém salónu stříhat pejsky, vždyť ti tu infekci nepřenášejí?“ „Nemůžu se dovolat na MPSV kvůli dávce v hmotné nouzi, mám nárok na nějakou pomoc, když pracuji na dohodu?“ To se začalo dolaďovat, vznikl Antivirus, MPO, finanční úřady začaly vyplácet ošetřovné na děti.

Občas bylo třeba se vyrovnat s hněvem a udavačstvím: „Na Strossmayeráku neměli v obchodě lidi roušku, to je přece zločin.“ „Paní, kontaktujte Městskou policii, aby jim domluvila.“ „To je přece ale vaše povinnost, ne?“ „Ne, to není, paní.“ „Budu si na vás stěžovat…“ Občas se ozval bodrý podnikatel: „Tož, vyřiďte panu Babišovi a celé vládě, ať jde s tím svým opatřením…!“ „Omlouvám se, ale tento vzkaz opravdu předat nemůžu.“ Bylo to ale trochu příjemnější, než když podnikatel pověřil tímto úkolem své právníky: „Podle jakého zákona zakazujete zastavit výrobu? To je přece protiústavní, budu vás žalovat, jak se jmenujete?“ Pandemie zasáhla skoro všechny v nejrůznějších sférách. V pohraničí nemohli jet do práce v Německu, k nám nemohli Poláci, Slováci a Ukrajinci do fabrik a na stavby, a když mohli, tak nevěděli, budou-li ubytováni. Naštěstí nepřestala jezdit mezinárodní kamionová doprava. Zasažen byl ale i rodinný život: „Manžel je Rakušan, to se s ním neuvidím a jak dlouho?“ Žhavili jsme tedy linky na Ministerstvo zahraničí a vnitra. Jindy se turisté nebo studenti vraceli ze zahraničí a nebylo jasné, kde, kdo a za kolik je otestuje, jaké jsou podmínky karantény. Někteří si potřebovali o této výjimečné situaci lidsky popovídat a většina lidí mě odměnila poděkováním. Jindy vám dodalo zase chuť pomáhat povzbuzení: „Vy máte tak uklidňující a milý hlas, fakt mi to pomohlo, nejste psycholog?“ „Ne, psycholog nejsem, jsem teolog.“ Nicméně po pěti hodinách na telefonu jsem se musel vždycky projet na kole a místo oběda jsem si chodil zaběhat, abych ze sebe setřásl stres. Po pár měsících nastalo rozvolňování a dotazy na lince 1212 se stáčely k tomu, co a kdy se smí znovu otevřít a proč ještě nedošly peníze na ošetřovné. V létě to díkybohu skončilo a vše se navracelo k normálu.

Na podzim ale protivník udeřil s mnohem větší silou, která překvapila i velice dobře připravené země jako Tchaj-wan. Kde se stala chyba? Nevím, možná jsme po jarní vlně získali dojem, že vlastně to tak hrozné není. Všichni už měli připravená call centra, věděli, jak na to, ale stejně nás to setnulo. V druhé vlně jsem řešil žádosti v programu COVID nájemné, zpracoval jsem 280 žádostí o peníze, které jistě také trochu pomohly, ale už tam scházel ten lidský kontakt, vše — formuláře, čestná prohlášení, bankovní výpisy, urgence, schválení i pochválení — bylo on-line.

Nebylo to ale marné, když si uvědomíte, že infekce jsou největším zabijákem lidstva a mají na svědomí násobně více obětí než všechny války, co jich kdy lidstvo vedlo. Tahle světová válka s koronavirem stála život více než třicet tisíc Čechů, v rodinách se odehrály opravdové tragédie a spousta lidí si ponese doživotní zdravotní a psychická traumata. Jsem rád, že alespoň tu první, jarní bitvu jsme vyhráli.