Jan Blažek
Evangelický kalendář 2022, str. 154
Zvlášní kapitolou práce vojenského kaplana jsou návštěvy válečných veteránů. Na oddělení Vlčí mák jich žije několik desítek. Věkový průměr je přes 90 let. Jsou to bývalí vojáci z východní i západní fronty a také ti, kdo se účastnili třetího odboje. Moc rádi zpívají. Zvlášť v době covidu, když byly zakázány všechny návštěvy zvenčí, ocenili návštěvy kaplana s kytarou. Člověk se tam setkal s úžasnými osobnostmi, mohl sledovat obdivuhodné příběhy a občas došlo i na docela komické situace.
Jednou jsem navštívil pana K. Vyprávěl mi o svém studiu na Reálném gymnáziu v Táboře, o totálním nasazení v Německu, o vstupu do armády hned po válce, o stavění mostů a také o tom, že ho po roce 1968 vyhodili z armády a on dělal průvodčího nákladních vlaků. Byl členem party, do které patřil mašinfíra, jeho pomocník, vlakvedoucí a on. „To byli bezvadní lidé. Měli jsme moc dobrou partu. Nikdo tam na nikoho nedonášel, dělali jsme si svou práci a bylo to pěkné…“
Zeptal jsem se ho: „Tak to jste nejméně plukovník?“
„No ano. Jsem plukovník generálního štábu. A kupodivu mi komunisti nechali hodnost,“ říká skromně.
„Já jsem jen major, pane plukovníku,“ říkám s úsměvem a dávám mu najevo, že má můj respekt a úctu. Najednou se z vedlejší postele na pokoji pro dva, ozve pevným a hrdým hlasem: „Já jsem generálmajor, hrdina Sovětského Svazu!“
Pan plukovník obrací oči v sloup, podvědomě spíná ruce a hned je zase rozpíná, neboť zřejmě nechce dát kaplanovi signál k modlitbě. Jen se zhluboka nadechuje…