Strach v armádě

Voják je cvičen k tomu, aby se nebál. Ne k tomu, aby strach vůbec nepociťoval, ale aby s ním uměl pracovat, aby ho strach

neochromoval. Aby ve chvílích, kdy „jde do tuhého“, kdy je potřeba rychle a správně zareagovat, zneškodnit nepřítele, voják reagoval jistě a spolehlivě. Tomu se věnuje tvrdý, důsledný a promyšlený výcvik. Voják se díky němu stává lidským strojem, který je schopen samostatných odvážných akcí, ale nejlépe funguje v jednotce, mezi svými kamarády a kolegy.

A protože se vojáci pravidelně a cíleně učí se strachem pracovat, projevuje se u nich jinak než mezi „civily“.

Je-li voják správně vycvičen a má k tomu správné charakterové vlastnosti, pak jde chladnokrevně do první linie, ví, co má dělat a taky to tak většinou udělá. Na blízké výstřely a hvízdání kulek těsně nad hlavou už je zvyklý, ví, co dokáže výbuch granátu, zažil několik dní beze spánku, bez jídla, ví, co je opravdová zima, všudypřítomné mokro a vlhko, zná palčivost letního vedra s nedostatkem vody. Těchto věcí se vojáci zpravidla nebojí. Právě proto, že už je znají.

Třeba granát. Je to divný pocit držet v ruce tu malou věc (opravdu jsou některé překvapivě malé) připomínající roztomilý miniaturní ananas, a přitom vědět, jaké v něm dřímají brutální síly, které se uvolní jediným nepatrným vytažením pojistky. Většina nováčků, kteří dostanou granát poprvé do ruky, více nebo méně ztuhne, některé to skoro ochromí. Všichni mají strach. Ale výcvikem se ten strach obrušuje, až zůstane respekt, ale ochromení je to tam. Jako když člověk delší dobu na chatě pracuje s cirkulárkou nebo frézou. Víme, že stačí vteřinka zaváhání nebo nepozornosti a urve nám to ruku. Ale cvikem v tom získáme jistou lehkost a zručnost. 

Nebo puška. Mimo armádu, pokud nejste myslivec, není puška úplně běžný předmět denní potřeby. Je sice běžnější než granát, ale snad více než granát obestírá pušku nějaká aura nedotknutelnosti, hodně lidí se zdráhá vzít pušku do ruky nebo z ní vystřelit. Pro většinu lidí mimo armádu je puška stále tou „hromovou holí“, od které je dobré se držet dál. Pro vojáka je to ale často předmět důvěrněji známý než třeba kartáček na zuby. Ten si člověk může zapomenout doma nebo ve stanu, ale na cvičení má pušku s sebou stále. Když jde na jídlo, na patrolu nebo na latrínu. Když je vzhůru nebo když jde spát. Pušku má stále na dosah, doslova, jeho prsty obepínají ten kus plastu nebo dřeva, tu chladnou hlaveň 24 hodin denně. Strach z ničivé síly zbraně vymizel naprosto, puška je vojákovým druhem, jistotou, štítem. Vztah vojáka k jeho pušce je opravdu téměř vztahem, a to tím více, čím blíže je voják opravdovému nebezpečí.

To ale neznamená, že by strach zmizel. Možná spíš naopak. Čím blíže válce, čím blíže nebezpečí, tím více se strach stává běžnou součástí vojákova života. Je s ním stále, vězí mu v zátylku, se strachem uléhá, se strachem se probouzí. Většinou to není strach, který by člověka ochromoval a svazoval mu nohy, je to jen stálý pocit. Proto je pro hodně vojáků návrat z nebezpečné mise do normálního života tak těžký. Rozdíl je příliš velký. Najednou zmizí ten základní pocit, který ho denně provázel po celou dobu mise. Mnozí vojáci se proto do mise i rádi vrací. Chybí jim každodenní řád, vědomí, že jsou potřební a že právě i na nich závisí úspěšnost misí. Chybí jim i ten důvěrně známý pocit strachu a adrenalin.

A snad ještě jeden strach vojáci znají. Strach z nadřízených, z těch, kdo velí. Koneckonců leckdo i v civilu má obavy ze svých nadřízených, kteří ovlivňují jejich plat a mohou je třeba i vyhodit z práce. Tohle je v armádě samozřejmě také. Ale ve válce, v ozbrojeném konfliktu je velitel současně pánem nad vaším životem a smrtí. On je vposledku ten, kdo vás pošle na nebezpečnou operaci, kdo určí, jestli máte ten den volno nebo si obléknete plnou polní a budete čelit nepříteli tam venku. Každý velitel to ví a je to rovněž pro každého velitele těžké břímě. Právě tahle pravomoc odděluje velitele od jeho mužstva, je to jakési „posvěcení“, aby činil rozhodnutí, která jeho podřízené mohou stát život. Všichni to tak nějak tuší a i velitel, který je svou jednotkou ctěn a respektován, vzbuzuje cosi jako strach. Není to obyčejný šéf, stejně jako armáda není firma. V armádě se bojuje a umírá. A kdo tomu velí, je váš velitel.

Právě i na strachu a jeho podobách v armádě se projevuje pravdivost biblického poselství. Apoštol Jan píše: „Láska nezná strach, dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce“ (1 J 4, 18). Válka je děsivým prostředím, kde má strach každý. To, co pomáhá vojákům strach překonávat, je opravdu láska. Láska ke svým vojenským kamarádům, které nechcete vystavit nebezpečí, láska k vlasti, kdy chcete být hrdí na to, že za ni jako jedni z mála skutečně nasazujete svůj život, a konečně i láska ke své práci, kdy potřebujete cítit, že to, co děláte, má smysl. A někomu ve světě, daleko od vašeho domova, skutečně pomůže, když je se zbraní v ruce ochráníte před padouchy a těmi, kdo svůj život upsali ďáblu. 

Strach v armádě tedy je a nemůže nebýt, vždyť armáda čelí zlu, ze kterého strach jde. Ale láska strach zahání.