Spirituální péče v Psychiatrické nemocnici Bohnice

Místo duchovního v psychiatrické nemocnici 

Kaplanská práce v Psychiatrické nemocnici Bohnice je od devadesátých let spojena se sborem v pražských Kobylisích. V současné době už v Bohnicích pracuje celý tým spirituální péče, jehož členy jsou duchovní a psychologové různých denominací. Tomu odpovídá také náplň a zaměření práce týmu: je různorodá a závislá na profesi a osobním obdarování jednotlivých členů. Klasický kaplanský přístup se tu potkává s psychoterapií, která se zaměřuje na spirituální témata (např. hagioterapie).

Netroufám si popisovat metody svých kolegů a kolegyň ani ne budu usilovat o nějaký shrnující pohled. Při pravidelných intervizích spirituálního týmu sice vzájemně sdílíme své zkušenosti a po stupy, avšak vědomě připouštíme pluralitu různých cest. Budu proto vycházet pouze z toho, jakým způsobem se svého úkolu ujímám já coby sborový farář, pro kterého spirituální péče není hlavní náplní práce. Předesílám, že jsem neprošel terapeutickým výcvikem, ale během svého desetiletého působení v bohnické nemocnici jsem shromáždil určité zkušenosti a poznatky při práci s lidmi s duševním onemocněním. Právě o ně bych se nyní rád podělil.

Poslání faráře bývá někdy chápáno jako pastorace, tedy péče o duši (slovenština obě slova kombinuje v kouzelném pojmu „dušpastierstvo“, srv. německé „Seelsorge“). Vstoupí-li ale tento pastýř do psychiatrické nemocnice, ocitá se v prostředí, kde se o duše pacientů již někdo velmi intenzivně stará. Jeho prvním úkolem je tedy vymezení jeho kompetencí. Ukazuje se však, že hranice nelze vždy zcela precizně stanovit, už jen proto, že každý člověk, s nímž se v nemocnici setkám, je jiný, má za sebou jiný příběh, vyžaduje jiné důrazy.

Přece jen ale jistá pravidla platí. Kaplan nemá kompetenci léčit psychická onemocnění a naopak musí respektovat léčebné postupy stanovené ošetřujícím lékařem. V ideálním případě moje působení práci psychiatra a psychologa doplňuje, a tak napomáhá uzdravení. Nezbytnost této spolupráce se ukazuje zejména tehdy, když pacienti nemají plný náhled na svou nemoc a jsou přesvědčeni, že jim medikace spíš škodí, než pomáhá. Někdy dokonce očekávají, že budu takříkajíc jejich spojencem proti lékařům, kterým nedůvěřují, a utvrdím je v jejich domněnce, že je možné se vyléčit výhradně duchovně, což pro ně znamená hlavně bez léků. V takových případech vnímám jako svůj důležitý úkol podporovat pacienty v tom, aby svou léčbu přijali. To v nich může vyvolat zklamání, ale snad také osvobozující zjištění, že modlitba a medikace si vzájemně neodporují. Lékaři a jimi předepisované léky mohou být Božím nástrojem, který jim zlepšuje jejich život. Uvědomuji si také, že apel na plné odevzdání do Božích rukou je v tomto kontextu snadno zneužitelný, protože pacientům může sugerovat představu jakési Boží bezprostřední intervence, která se bez lidské medicíny obejde a činí ji vlastně zbytečnou.

Spirituální péče tím samozřejmě není vyřazena ze hry a uchovává si svou platnost i tehdy, když probíhá řádná léčba. Schizofrenii ani rakovinu sice nelze odstranit pouhou modlitbou, avšak každá vážná nemoc člověka přivádí do spirituální krize, která se nedá zvládnout jen prostřednictvím léků a často ani psychoterapie. To ostatně uznávají i samotní lékaři: uvědomují si meze svých metod, zejména tam, kde jde o existenciální otázky člověka nebo specificky náboženské zkušenosti, které se u pacientů objevují. Je celá řada životních témat, která jsou typicky „mezioborová“, protože k nim má co říci psychiatr, psycholog i teolog. Namátkou: vina, odpuštění, naděje, zoufalství, smysl života, zlo, sebeláska, životní priority, lidská konečnost, sebevražda — a samozřejmě také Bůh či různé představy o tom, co nás přesahuje.

Nemocná spiritualita

Náboženský život sám ovšem také může být součástí duševní nemoci. Nemocná spiritualita má množství projevů. Je-li někdo úzkostný, bude nejspíš úzkostná také jeho víra, takže místo aby jeho strachy rozháněla, ještě víc je posiluje. Je známo, že představy o Bohu si lidé utvářejí na základě svých rodičů. Nedobré vztahy v primární rodině se často negativně odrazí v obrazu Boha, který na sebe bere třeba despotické a trestající rysy. Při těžkých onemocněních mohou vznikat náboženské bludy, slyšení démonických hlasů, ale také zjevení andělů. Jak na to bude reagovat kaplan, když přece nemůže popřít, že Bible je různých nadpřirozených hlasů plná a zjevení je jedním ze základních pojmů křesťanské věrouky? Co když někdo prohlašuje, že k němu hovoří Bůh, a v Bibli pro svou zkušenost najde nesčetné analogie? Mimochodem: ani ta nejpečlivější exegeze nedokáže odpovědět na otázku, v jakém psychickém rozpoložení se nacházely biblické postavy svědčící o svém kontaktu s Bohem. Co když někteří z nich byli podle dnešních měřítek duševně nemocní lidé? Znamená to ovšem automaticky, že jejich svědectví je nepravdivé?

Bylo by krajně nezodpovědné všem náboženským představám a obrazům, s nimiž se duchovní u pacientů setkává, jednoduše přitakat. Současně ale není možné je paušálně odmítnout jako pouhé fantasmagorie. Je zapotřebí napomoci nemocnému člověku nalézat takovou podobu spirituality, která nekomplikuje jeho duševní obtíže, ale naopak je zdrojem uzdravení, nebo aspoň tyto obtíže tlumí a dodává sílu k řešení životních problémů. K tomu patří také poznání, že kvalita duchovního života se nepoměřuje intenzitou mimořádných náboženských prožitků, ale naopak tím, jak vztah k transcendentnu člověka podporuje ve zvládání jeho každodennosti.

Pro pacienta znamená psychiatrická léčba často radikální duchovní proměnu, která se neobjede bez odložení falešných představ o Bohu a jejich nahrazení těmi životodárnými. Pro spirituální péči není nejdůležitější otázka „v co věříte?“. To bychom se pohybovali na příliš abstraktní rovině. Zajímá mě spíš, co víra s daným člověkem dělá, k čemu ho vede, jak mu pomáhá se popasovat s běžným životem. Chci se dozvědět, zda přijatý obraz Boha svádí nemocného člověka k destrukci, sebedestrukci, úniku z reality, anebo ho naopak motivuje k přitakání životu, zvládání obtíží, k lásce k bližnímu i sobě samotnému.

Spirituální péče nebo svědectví o Kristu?

V procesu očišťování víry od temných a zotročujících rysů se ale také skrývá čertovo kopýtko duchovní manipulace. Jen výjimečně se setkávám s lidmi, kteří by byli takříkajíc duchovně nepopsané listy, jakkoli nereflektovaná a eklektická jejich spiritualita může být. A tak se přímo nabízí vyhodnotit duchovní krizi nemocného tak, že je důsledkem pomýlenosti či alespoň nedostatečnosti jeho dosavadních představ o Bohu, protože mu jeho nedobrý psychický stav nijak neulehčují, ale naopak spíš zhoršují. Odtud už je jen krok k tomu, abychom prezentovali křesťanství jako jedinou spolehlivou cestu ven z této krize. Spirituální péče se v takovém případě mění v rozbíjení falešných bohů a nabízení „jediného správného“, totiž křesťanského řešení. Duševní onemocnění tak paradoxně funguje jako navazovací bod pro duchovního, protože člověka, doposud relativně spokojeného ve svých náboženských představách či životní filozofii, dotlačilo k přehodnocení jeho dosavadních duchovních opor a tím ho otevřelo pro zvěst o Kristu. Nemocnice se stává ideál ním misijním prostorem, protože je plný rozjitřených a znejistělých duší, které je možné snadno „polapit“. Sklouznout do role samozvaného zachránce těch, kdo o mou záchranu třeba ani nestojí, je tváří v tvář lidskému utrpení velice snadné.

Když duchovní přestane sledovat výhradně zájmy a potřeby pacienta a začne být určován misijní strategií, je to vždycky problematické. Navíc se tím prohřešuje proti kodexu nemocničních kaplanů, který cílenou misii výslovně zapovídá. Přiznejme si ale, že toto pokušení je veliké. Společenská relevance církve je v naší zemi velmi nízká, a tak mají duchovní jen velmi omezené možnosti, jak misijně vstupovat do veřejných sekulárních institucí. Za těchto okolností pak často využívají každou příležitost, aby mohli zvěstovat evangelium lidem, kteří by církev sami nikdy nevyhledali.

Své působení v bohnické nemocnici bych neoznačil jako primárně obrazoborecké, třebaže i k tomu někdy dochází. Mým hlavním úkolem není (bezohledně) demaskovat scestné náboženské představy, aby o to více vynikla pravdivost a spasitelnost křesťanské víry. Spíš se pokouším pečlivě zkoumat, které prvky ve zbožnosti nemocného působí v jeho životě destruktivně, tedy například vyvolávají nepřiměřený strach, narušují jeho vztahy nebo blokují jeho rozvoj. Setkám-li se s takovými obrazy Boha, je jistě namístě, abych je přinejmenším relativizoval a upozornil na jejich rizika. Pokud je nemocný člověk sám pociťuje jako zátěž, je namístě mu pomoci se jich zbavit. Současně si ale musím nechat líbit, že také jiné náboženské a filozofické postoje poskytují jejich zastáncům oporu v životních krizích a orientaci ve světě. Nelze tvrdit, že tato opora je chabá či zdánlivá jen proto, že není křesťanská.

Osobní postoj

Práce kaplana v psychiatrické nemocnici se v tomto ohledu přibližuje psychoterapii, nebo se s ní dokonce zčásti překrývá. Základní rozdíl spočívá v identitě pomáhajícího. Osobní vyznání psychoterapeuta musí být důsledně vyzávorkováno, nesmí vstupovat do terapeutického procesu. Je samozřejmě otázka, zda se to vždy plně daří. Východiskem mé práce s falešnými představami o Bohu je naproti tomu přesvědčení, že Bůh dosvědčený v biblické tradici jednoznačně podporuje, chrání a uzdravuje život. Toto přesvědčení, že pravý Bůh život nebere, ale naopak dává, ovšem nelze nijak dokázat, je právě předmětem křesťanské víry. Pomáhám-li tedy pacientovi bojovat s „modlami“ v jeho duši, činím tak již na základě svého křesťanského postoje, a tím (nepřímo) svědčím o Kristu. Musím takříkajíc „přiznat barvu“ a vyznat, že pravý obraz Boha mi věrně prostředkuje Ježíš z Nazaretu.

Navzdory trvalému nebezpečí duchovní manipulace, na které si při své práci musím dávat pozor, si dost dobře neumím představit, že bych svou víru zcela zamlčel a tím vlastně popřel sám sebe. V nemocnici nevystupuji jako světonázorově neutrální náboženský poradce, ale právě jako farář konkrétní církve — a to jak vůči svým souvěrcům, tak i vůči lidem jiného vyznání či lidem bez vyznání. Nabízenou pomoc přece čerpám z evangelia, které má pro můj život rozhodující význam. O tomto evangeliu, které mně samotnému pomohlo a zásadně mě nasměrovalo, těžko mohu mluvit s objektivním odstupem jako o jedné z různých duchovních cest a tvářit se, že jsou všechny stejně hodnotné a stejně dobře „použitelné“ v duchovní krizi. Existují také vysloveně zhoubné vzorce duchovního života. V nemocnici zůstávám zaujatým svědkem o Kristu a jeho vysvobození z každé nouze tělesné, duševní i duchovní.

Vyhnout se manipulaci mohu jedině tehdy, hraji-li s otevřenými kartami. Pacient musí od počátku vědět, kdo jsem, odkud pocházím, co mám v úmyslu a jakou pomoc mohu nabídnout. Moje osobní svědectví ovšem také musí jít ruku v ruce s úctou k druhému člověku, který má jiný duchovní svět a moje přesvědčení nesdílí, nebo je vůči němu dokonce skeptický a kritický. Toto pravidlo platí samozřejmě nejen v nemocnici, ale i mimo ni. 

Téma Božího milosrdenství

Během své praxe jsem poznal, že ústředním tématem při práci s duševně nemocnými lidmi je milosrdný Bůh. Boží bezpodmínečné odpuštění především umožňuje otevřený a upřímný rozhovor o vlastních proviněních. Tváří v tvář Bohu, který přijímá každého hříšníka, v sobě člověk nachází odvahu, aby přestal sám sebe neustále ospravedlňovat a své viny všelijak zlehčovat. To se týká samozřejmě nejen lidí s duševním onemocněním, ale úplně každého člověka. Avšak právě v souvislosti s psychiatrickou diagnózou je mravní (případně i trestní) odpovědnost předmětem mnoha kontroverzí. Žádné jednoduché řešení tohoto problému nemám. Je jasné, že duševní nemoc více či méně omezuje lidskou svobodu, člověk se postupně dostává do zajetí jakési vyšší moci, až jí nakonec zcela podléhá a sám se z ní vymanit nedokáže. Velmi působivě to znázorňují příběhy o Ježíšově vymítání démonů, v nichž se setkáváme s lidmi, kteří přestali sami sebe ovládat a dostali se do vleku ničivé síly. Není divu, že jsou tyto příběhy v terapiích velmi oblíbeným prostředkem pro vyjádření stavu, v nichž se nemocní nacházejí. Domnívám se ale, že ani duševní nemoc člověku zcela nebere odpovědnost za vlastní život, a tak nelze touto nemocí omlouvat úplně vše. K této odpovědnosti patří v prvé řadě ochota podstoupit léčbu a aktivně spolupracovat na svém uzdravení.

Důraz na odpouštějícího Boha je ale důležitý i v opačném případě — tedy když nemocný trpí neopodstatněnými a nezvladatelnými pocity viny, je zavalen výčitkami za to, co se mu nepodařilo, a svůj život celkově hodnotí jako nepovedený či přímo zmařený. Velmi často pak takový člověk vidí v Bohu především dohlížejícího a nemilosrdně trestajícího soudce. Pro takového člověka je zvěst o Božím bezpodmínečném odpuštění a přijetí skutečně proměňujícím evangeliem. Dlužno dodat, že tito lidé sice někdy pocházejí z církevního prostředí, ale s osvobozující zvěstí se v něm pořádně nepotkali, anebo ji zaslechli jen v jakési zastřené a relativizované podobě, plné všelijakých „ale“ a „pokud“.

Metody a oblasti práce

Nemocniční kaplan je často vnímán jako průvodce v duchovních otázkách a krizích, jejichž spouštěčem je právě nemoc. Funkce průvodce navozuje představu, že jde o to, aby byl doprovázený bezpečně a spolehlivě vyveden ven z nějakého úskalí či trápení. Úkolem duchovního ale není pacienta primárně odněkud rychle vyvést, nýbrž mu pomoci, aby svou krizi hlouběji reflektoval, vnímal z nové perspektivy, pochopil ji jako příležitost k sestoupení na hlubinu a k poctivému hledání nové duchovní cesty. To ovšem znamená (pro kaplana i pacienta!) naučit se v krizi chvíli prodlet a nevyhánět ji hned ven. Kaplan, který při prvním setkání s nemocným ihned „sype z rukávu“ křesťanská řešení každého myslitelného problému, vezme nemocnému šanci objevit vlastní východisko, které mu umožní duchovně vyrůst.

Místo poskytování okamžitých odpovědí může duchovní pomoci nemocnému nejprve artikulovat jeho spiritualitu, náboženské představy, touhy, potřeby, radosti a strachy. Významnou pomocí je při této práci Bible, protože nabízí různorodé způsoby, jak propůjčit vlastnímu duchovnímu životu řeč. Bibli nepředkládám jako soubor náboženských pravd předložených k věření (kterým ani není a nechce být), ale jako pokladnici zkušeností mnoha lidí s Bohem a jeho oslovením. Při takovém čtení indoktrinace nehrozí, protože tu Bible funguje jako katalyzátor individuálních duchovních procesů každého člověka. Žádná interpretace Bible není předem vyloučena jako nepřípustná, ale zároveň není diskriminován ani křesťanský výklad. Bez jakéhokoli vnucování ho nabízím jako ten, který se mi v životě osvědčil jako nosný.

Metody mé práce jsou poměrně skromné: duchovní rozhovor, modlitba, četba Bible. Popravdě řečeno se někdy těžko zbavuji dojmu, že psychoterapie vedená vyškoleným odborníkem je účinnější a takříkajíc přímočařejší formou, jak přinést člověku s duševním onemocněním úlevu. Dokonce mám podezření, že současná obliba terapeutických výcviků u farářů částečně pramení z přesvědčení, že „pouhá“ práce s Božím slovem je při doprovázení lidí s bolavou duší nedostačující, a je proto nutné sáhnout po terapeutických metodách. Čistě duchovní nástroje se oproti tomu mohou paradoxně jevit jako povrchní, protože se nakonec nedotýkají jádra problému daného člověka a přecházejí rovnou na duchovní úroveň, zatímco ta nižší, tedy psychická, ještě nebyla zanalyzována a zpracována. To je ovšem nedorozumění: duchovní při rozhovorech nechce terapii „přeskočit“, ale pouze doplnit. Podle mých zkušeností pacienti jdou za kaplanem právě proto, že jim může dát něco jiného než psycholog. Tento rozdíl intuitivně nebo i docela reflektovaně vnímají a nestojí o to, aby jim kaplan říkal víceméně totéž co psycholog.

Kaplan v psychiatrické nemocnici si musí uvědomit, s jakým typem pacientů je vůbec schopen pracovat. Může se stát, že něco pokazí kvůli své nekompetentnosti a neschopnosti správně vést rozhovor, například u těžkých onemocnění či sexuálních deviací. Nejbohatší zkušenosti jsem získal na pavilonu závislostí. Spirituální témata se zde vynořovala zcela spontánně. Lidem se závislostmi například není třeba složitě vysvětlovat, co je to v křesťanském pojetí hřích: sami na základě svých drsných zkušeností tuší, že se nejedná o konkrétní zlý čin, ale o mocnost, která člověka zotročuje (ne náhodou se hovoří o „démonu“ alkoholu). Závislost dobře ilustruje i běžnou zkušenost, že každý náš čin je souhrou vlastní vůle a působení sil, které sami nemáme pod kontrolou. Podobně je možné na příkladu závislosti osvětlit také další tradiční křesťanské slovo, které se pro většinu našich současníků dávno stalo nesrozumitelným, totiž slovo „spása“. Právě proto, že hřích člověka ovládá a spoutává, nemůže se z něj člověk vysvobodit sám, ale potřebuje pomoc zvnějšku. S pocity lidí se závislostmi dobře rezonuje také pokušení — jako zlo, které se „usídlí u našich dveří“ a vyhledává každou slabinu či skulinu, kudy by mohlo proniknout do našeho života. Prožitek závislosti člověka také zbavuje pocitu, že je možné nad hříchem zcela zvítězit a stát se takzvaně slušným člověkem: vyléčený alkoholik musí až do konce života abstinovat a nikdy si o sobě nemůže říci, že už se ho droga netýká.

Zvláštní pozornost zasluhuje spirituální péče o lidi s demencí, s nimiž se potkávám nejen v bohnické nemocnici. Náročný je už samotný pokus o smysluplný rozhovor: nezřídka končí znejistěním a úzkostí pacientů, protože na mé otázky často neumí odpovědět a jsou jimi spíš dezorientováni. Naproti tomu se stává, že navzdory svému onemocnění dokážou zpaměti odříkat slova písně, kterou se kdysi naučili, nebo se přidat k modlitbě Páně. U lidí s demencí je nutné si položit zásadní otázku, co jim spirituální péče dlouhodobě přináší. Člověk s demencí si třeba už půl hodiny po mém odchodu nepamatuje, že jej vůbec někdo navštívil, a lze proto jen těžko odhalit, jakou stopu v něm takové setkání zanechalo. Musím pokorně přijmout, že moje péče zůstává punktuální. V daném okamžiku jistě může přinést úlevu, útěchu i radost, avšak co se stane po mém odchodu, to už nemám nijak ve svých rukou — záleží na Bohu samotném, do jakých hlubin duše nechá naše setkání proniknout. (Neplatí to ale do jisté míry o jakémkoli pastoračním rozhovoru?) Ještě více si v takových chvílích uvědomuji, že mým úkolem není nemocného člověka převést z bodu A do bodu B, ale „pouze“ ho teď a tady ujistit o Boží blízkosti. 

Kostel a bohoslužby

Kromě práce na pavilonech byly od počátku součástí mého působení bohoslužby v nemocničním kostele. Je to místo, které je nemocným nablízku a k dispozici (nachází se uprostřed nemocničního areálu), ale zároveň je jaksi oddělené od nemocničního prostředí, tvoří samostatný duchovní prostor. Zde může člověk spočinout v rozjímání či modlitbě, setkat se nerušeně a intenzivněji s Bohem. Kostel či kaple nikoho nenutí k přijetí žádné víry, pouze zve. Křesťanské atributy takového prostoru nejsou překážkou: kdo se už rozhodl do kostela vstoupit, počítá s tím, že se jedná o křesťanský svátostný prostor se specifickým vybavením. Pokud je mu křesťan ství spíše vzdálené, může tyto atributy ignorovat a pouze využívat „genia loci“, načerpat duchovní atmosféru, ztišit se. Pokud věří v Ježíše Krista, křesťanské prvky mu v tom mohou pomoci. Ze jména současné (spíše abstraktní) křesťanské umění, je-li skutečně kvalitní, může v kostele plnit úlohu neznásilňujícího duchovního průvodce — tedy vlastně do jisté míry nahradit duchovního, není-li zrovna v nemocnici přítomen nebo netroufá-li si jej nemocný oslovit.

Záhy po svém příchodu do bohnické nemocnice jsem zjistil, že bohoslužby bude nutné značně přizpůsobit jejich běžným účastníkům. Prvky, které evangelická zbožnost neupřednostňuje, se tu dostávají do popředí. K nim patří především různé formy neverbální komunikace evangelia (gesta, požehnání a večeře Páně), stejně jako verbální, ale neměnné části bohoslužeb (například modlitba Páně), které tvoří jejich spolehlivou strukturu. Složení účastníků bohoslužeb je velmi pestré, ale obecně je nutné, aby podoba boho služeb vycházela vstříc těm z nich, pro které je dlouhodobé soustředění na mluvené slovo náročné a kteří naopak vděčně přijímají to, co lze vidět, hmatat a vůbec komplexně zakoušet. (Je příznačné, že na mé žehnající gesto v závěru bohoslužeb někteří lidé reagují zdvižením rukou — jako by chtěli požehnání „vysílané“ kazatelem tímto způsobem zachytit a přijmout. Je to projev magického myšlení, anebo spíš spontánně projevené víry v Boží moc?) Je logické, že kázání opouští své centrální postavení v rámci bohoslužby a stává se jen jedním z nositelů evangelia.

Evangelický farář se v kontaktu s lidmi s duševním onemocněním musí oprostit od přílišné úzkoprsosti v posuzování projevů zbožnosti a hned neodepisovat vše, co nezapadá do tradičního českobratrského evangelictví, jako pohanství, pověru a modloslužbu. V čem evangelický pohled vidí zmechanizování a zvěcnění náboženského života, to mnozí pacienti vnímají jako opravdovou pomoc. Často jsem v Bohnicích žádán o požehnání (nejen lidí, ale také předmětů) a také o různé svaté obrázky či křížky. Do jisté míry je to dáno tím, že pokud pacienti mají nějaký kontakt s církví, je to většinou církev katolická. Najdou se ale mezi nimi také lidé, jejichž religiozita jednoduše nemá šanci dozrát do nějaké hlubší a reflektované polohy. Požadovat po nich evangelicky pojatou víru postavenou především na intelektu, studiu Bible, mravní opravdovosti a odložení všech vnějších opor by bylo vlastně velmi zákonické: nejprve se musíš očistit od všech pověrečných představ a praktik a potom teprve ti přiznáme víru. Tito lidé často nejsou schopni takové úrovně víry dosáhnout, nemají pro ni intelektuální ani osobnostní předpoklady, duševní nemoc je omezuje i v tomto ohledu. V Bohnicích jsem se na učil úctě k „maličkým“ a k jejich podobě víry.

Moje zkušenost s vírou plnou různých „berliček“ mě přivedla k obecnější úvaze, zda evangelická spiritualita vůbec není záležitostí takříkajíc pro „horních deset tisíc“ duchovně vyspělých. Stále máme před očima ideál víry, která se nemusí opírat o nic vnějšího (žádné svaté předměty, prostory, místa), ale ani o žádné příliš lidské obrazy (například představy onoho světa). A nejen to. Ani evangelická eti ka nezná žádnou oporu v podobě propracovaného systému příkazů a zákazů, které pomáhají při rozhodování, a tak je věřící postaven do radikální, někdy těžko únosné svobody. Jenže mnozí lidé stojí o návod k jednání, kterým se mohou řídit, případně chtějí od nějaké autority poradit, co mají v dané situaci dělat. A tak se často ptám: Kdo je takové dokonalé víry vůbec schopen? Neproviňuje se tento ideál nakonec vůči principu pouhé milosti? Evangelická víra je vlastně velmi náročná, protože programově nevychází vstříc náboženským potřebám a touhám. Katolická spiritualita naproti tomu mnohem víc počítá s člověkem slabým, který pro svou víru opory potřebuje a chce obývat svět plný znamení Boží blízkosti. Uvědomuji si, že moji zkušenost faráře v psychiatrické nemocnici nelze jednoduše přenést do běžné církevní praxe. Přesto se mi zdá, že toto prostředí cosi zásadního vypovídá i o takzvaně „normálním“ světě psychicky zdravých lidí, protože mnohé spirituální otázky, které si klade každý z nás, vyostřuje, a tím nutí k jejich novému promýšlení.