Rozhovory s lidmi s duševním onemocněním

Oslovil jsem několik věřících lidí, jimž byly v průběhu života přiděleny různé psychiatrické diagnózy, s prosbou o písemné zodpovězení otázek, které čtenářům alespoň nepatrně přiblíží jejich osobní prožívání i jejich vnímání života víry a duchovního doprovázení. Pseudonymy či jména, pod kterými chtějí být uvedeni, si zvolili sami. Za ochotu otevřeně vypovídat jim velmi děkuji. Kéž tyto rozhovory poslouží k lepšímu dorozumění s podobně naladěnými lidmi i do budoucna!

---

M A R K É T A

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Panická ataka, depresivní porucha, úzkostná porucha, posttraumatická stresová porucha. Provázely mne běžné denní stavy velkého strachu bez zjevné příčiny, záchvaty pláče, úzkost téměř z jakékoliv činnosti, velké obavy z budoucnosti, stavy vyčerpání, pocit, že nemůžu zvládnout život… Tenhle roky trvající stav završil kolaps spojený se ztrátou vidění, a následovalo zahájení psychiatrické léčby.

Jak se na toto duševní onemocnění díváš z duchovního hlediska? 

Částečně jako na kříž, který si každý v nějaké podobě nese. Snažím se ho vidět i jako obdarování pro lepší porozumění lidem v krizi.

V čem ti pomáhají duchovní?

Pomohli mi uvědomit si, že i horší stavy jsou vlastně běžné. A že nic, co se nám děje, není zas taková tragédie, ale součást života a nějaká cesta určená Bohem. A že máme přijímat svůj kříž. Přestala jsem se tolik bát, protože když je člověk provázen Otcem, tak se tolik neděsí, i když se cítí zle. Pomáhá mi pocit přijetí. A to, že nějaká normalita vlastně až tak neexistuje. Učím se přijímat s vděkem, že mám dobrý život bez ohledu na nějakou tu nemoc.

Co ti pomáhá ve společenství církve?

Potkala jsem tu řadu lidí s podobnými i horšími problémy. Když o nich mluvíme, cítím se jednak trochu užitečně, že jim můžu rozumět díky své nemoci, a zároveň se cítím bezpečněji, když vidím, že tyhle problémy se týkají kdekoho a nemusím se jich tolik děsit. Hlavně jsem tu neměla pocit, že jsem blázen mezi lidmi, kteří jsou „úplně v pohodě“. Důležité je, že se bavíme do hloubky v důvěrném prostředí, a nejde jen o obecné stížnosti na zdravotní stav. Uklidní mne, když mluvíme o životě s nemocí úplně přirozeně jako o jakémkoliv jiném tématu, a vlastně vidím, že všichni s tím nějak žijem — někdy líp, někdy hůř, ale žijem.

V čem ti druzí lidé pomáhají a co ti nesedí nebo ubližuje?

Pomáhá pocit, že je člověk přijímaný takový, jaký je, i se svojí nemocí. Pomáhá klidná komunikace, respektování pocitů, i když jim druhý nerozumí. Ubezpečení, že všechno, co se děje, může být v pořádku. Nesrovnávání s jinými lidmi, kteří „taky něco takového měli, a přesto zvládli to a to…“ Pomáhá pocit, že se člověk má na koho obrátit.

Nikdy jsem neměla od druhých lidí moc ráda to typické bagatelizování, proto jsem se mimo církev doposud s lidmi o svých problémech až tolik nebavila. Kdo to nezná, tak se k tomu často staví skepticky a vymýšlí různé příčiny a způsoby, co s tím… Jak být normální… Člověk se pak za sebe stydí, připadá si méněcenný, je na obtíž. Chtěla bys čtenářům vzkázat cosi jako své zvláštní poselství? Zkuste být tím, na koho se lze obrátit.

---

K Á Ť A

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Léčím se už dlouho a pořád ještě nejsem vyléčená. Od sedmnácti let trpím strachem ze strachu, což v podstatě znamená, že si nutkavě přivolávám strach proti své vůli, kdykoli je to nejméně vhod. Život s tímto problémem byl hned od začátku hrozně náročný a vedl k depresi. Vždycky jsem záviděla lidem, kteří mají „normální“ fobie, protože mají tu možnost se vyhnout tomu, čeho se bojí. Já mám to, čeho se nejvíc bojím, neustále po ruce a neuteču před tím ani „v klidu“ doma. Na druhou stranu je to výhoda, protože netrpím vyhýbavým chováním, jsem vnímána jako odvážný člověk. Je to už dvacet čtyři let, co jsem tímto obtěžkána. Během té doby jsem si prošla i něčím, co v psychiatrické nemocnici nazvali schizoafektivní porucha. Prostě mi z té neustálé přítomnosti strachu hráblo. S tímto problémem jsem byla v nemocnici celkem třikrát, naposledy v roce 2004. Od té doby se vše postupně zlepšuje. I na ten strach ze strachu už jsem vyvinula množství metod, které mi trochu pomáhají. V posledních šesti letech mám navíc super práci na chráněném pracovním trhu, která zároveň nespočívá pouze v mechanickém stříhání molitanu a jiných inteligenci naprosto nezohledňujících záležitostech. Pracuji v Dobrém místě někdy jako peer konzultantka, někdy jako novinářka, jindy jako vedoucí tvůrčích dílen (Filozofická dílna, dílna Bláznivé nápady). Zároveň mám spoustu příležitostí využít znalosti oboru, který jsem vystudovala, tj. anglistika-amerikanistika, protože je často potřeba přeložit něco týkající se duševního zdraví. 

Jak se na toto duševní onemocnění díváš z duchovního hlediska?

Jako na křížovou cestu, nebo jako na můj největší životní úkol spjatý zároveň s posláním pomáhat jako peer dalším lidem, kteří trpí podobnými problémy. 

V čem ti pomáhá víra?

V mnoha věcech. Pomáhá mi najít pocit bezpečí, pocit, že všechno zlé je k něčemu dobré, a hlavně se odevzdat životu a jít tzv. s proudem a nestrachovat se příliš o budoucnost. Zatím se mi zdá, že se o mě Bůh dobře stará. Shodou šťastných i nešťastných náhod mám krásný byt, práci, kde se cítím dobře, přítele, se kterým se k sobě hodíme, a pocit naděje, že i v těžkých časech přijde nějaký dobrý podnět shůry. Například jako tenkrát, když jsme se s přítelem hádali, a já jsem se modlila, aby nám Bůh pomohl, když vtom začala ze stropu téct voda. Sousedi nás vytopili a my to museli řešit, tím pádem jsme se přestali hádat. Taky mi mnohokrát pomohl Otčenáš na zastavení nutkavých myšlenek. 

Dává ti tvé duševní onemocnění i nějaké duchovní obohacení?

Myslím, že bych vůbec nebyla duchovní, nechápala Bibli ani duchovní písně, kdyby se mi nedostalo vhledu skrze propuknutí psychózy. Asi bych byla „pěkný floutek“, jak říká brácha. Ale namísto toho se snažím, i když často i tam, kde se jiní snažit nemusejí, a toto překonávání překážek mi dává pocit, že jdu po duchovní cestě.  V čem naopak tvé duševní onemocnění komplikuje tvůj duchovní život?  Kolikrát by mi Bůh rád něco sdělil a já se na to nemůžu soustředit, protože mě právě pronásleduje úzkost. 

O jakých podobách duchovního života bys řekla, že mohou tvůj duševní stav zhoršit?

Dlouho jsem vnímala Boha jako Velkého bratra a vyznání hříchů jako sebeobviňování… Drtilo mě to a snažila jsem se víry zbavit, což se ukázalo jako nemožné. Proto jsem se rozhodla svou víru raději učesat a začít chodit mezi lidi do kostela a zabývat se těmito tématy v myšlenkách a snažit se najít východisko, což se nějakým zázrakem nakonec povedlo. Asi to bude souviset i s dospělostí a odpoutáním se od pocitu pronásledování rodiči v mé hlavě — tedy i od pocitu pronásledování Bohem. 

Jak ti pomáhají duchovní?

Moudrostí v kázáních. Možností mluvit o složitých otázkách víry, protože občas se v tom člověk motá. Pomáhala by mi i svátost zpovědi, ale jsem evangelík a mezi katolíky jsem nezapadla. 

Co by ti naopak od duchovních typicky nesedlo, či přímo ublížilo?

Štve mě, když někteří duchovní mým duševně nemocným kamarádům potvrzují jejich schizofrenní bludy, anebo když v nich vyvolají pocity viny. Pocity viny, jak jsem zjistila z vlastní i cizí zkušenosti, jsou často spouštěčem ataky psychotického onemocnění. 

Co ti pomáhá ve společenství církve?

Aktuálně nikam nechodím, ale ráda bych založila svépomocnou biblickou skupinu na svém pracovišti. Na něco podobného jsem chodila a to bylo super. Byl to malý kroužek lidí, takže se každý mohl vyjádřit a nebála jsem se s nimi nahlas modlit.

Co ti naopak ve společenství církve nesedlo?

Třeba sjezdy evangelické mládeže. Před nemocí to bylo fajn, po nemoci strašné. Pořád se tam něco hraje, zejména seznamovací a jinak náročné hry na sebevědomí, a to se pak vracím domů jako debil. Teď už je mi naštěstí 41 a ani mě nenapadne, abych se něčeho takového účastnila. 

Co ti pomáhá od druhých lidí obecně?

Pokud se s nimi mohu chovat autenticky. Ale to je spíš věc náhody a povahy toho kterého člověka — protože s někým to jde samo, a to je perfektní, a s jiným se můžu umořit snahou a končím v úzkostech.

Jaké chování druhých lidí ti ublíží?

Pohrdání, výsměch, stigmatizace duševního onemocnění. 

Chceš citovat úryvek nějakého svého textu (básně, prózy, úvahy, dopisu, deníkového záznamu), který vystihuje něco pro bližší pochopení?

Úryvek z cyklu básní Desatero:

I X .

Svatý, svatý, svatý
Hněv
Zas jsi mě zlískal
Osudovými ranami
Pořád se tě ptám
Co jsem udělala
A ty pasivně—agresivně mlčíš
V kostele neříkali
Že s Bohem bude
Tichá domácnost

… jinak jsem ti chtěla poslat ještě jinou báseň, která mi možná přijde vhodnější a mírnější, tak kdyby se ti líbila víc, tak tam dej radši tu: 

Můj život tak strašně nejde
Plazí se jak jeptiška
Po kolenou do poutního chrámu
Ambiciózní a odhodlaná
Slíznout smetanu Kterou jí Bůh nejspíš nachystal

Chtěla bys čtenářům vzkázat ještě něco jako své zvláštní poselství?

Že koncept Boha je v mnoha ohledech nebezpečný a lze jej snadno zneužít, a to jak ve společnosti, tak v hlavě.

---

B O H A N E B O J

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

OCD — neustále se opakující vtíravé myšlenky, které vyvolávají obrovskou úzkost a strach, a útěk od tohoto strachu a úzkosti pomocí OCD vyprázdněného rituálu — u mě většinou pseudo-modlidba (modlářství) v podobě nekonečného vyjmenovávání, co se má a nemá stát, spojeného s klekáním, poskočením, tlesknutím. Život ve strachu a v úzkosti.

V čem ti pomáhá víra?

Víra mi pomohla oddělit pseudomagické myšlení od mystiky a tento rozdíl vyjemnit a oddělit tento absurdní mentální proces s nulovými mystickými důsledky od modlitby. Víra mi pomohla bytostně pocítit nesmyslnost těchto strachů a rituálů (což člověk ví vždy, že je to iracionální) a vědět, že v tom nejsem sám — a tím, že se nemusím stydět ani před Bohem za toto mentální jednání, tím z toho nemít stud (který vyvolá další úzkost) a magický strach, že budu ztrestán za své modlářství. Víra mi dává sílu. Leckdy mě pouhá víra udržela nad vodou.

Dává ti život s tímto duševním onemocněním i nějaké duchovní obohacení?

Obohacení pociťuji zásadní — bude to znít paradoxně — ale mimo jiné v odstranění posvátné úzkosti a strachu z Boha a ze světa. I když se dopustím modlaření, tak cítím Boží milost, že se nehněvá pro mé v tu chvíli hříšné modlářsko-obchodnické pseudomodlitební jednání. Po letech letoucích s tímto onemocněním, i když se dopouštím tohoto magického jednání, cítím, že je to prázdné a nemá to žádný mystický účinek. Dokonce již nemám problém okamžitě přejít do modlitby, kde už jsme spolu s Bohem v niterném rozhovoru, a s celým stvořením a s Bohem v jednotě spolubytí. Pocítit úzdravnou, podivuhodnou moc křtu a sílu lásky Boha, bližních a — naprosto zásadní pro úzdravu — lásku mé ženy. Bytostné pocítění Boží pomoci a síly.

Duchovní život mi komplikuje právě ten strach a ty modlářské krize a momenty. Dokonce bohoslužba byla pro mě strašně náročná. Po vstupu do kostela se strach okamžitě zvýšil, měl jsem co dělat, abych furt nevyjmenovával, co se má a nemá stát. Odkládal jsem tím i křest, ke kterému jsem intenzivně tak deset let směřoval. Ale tohle všechno mi paradoxně právě pomohlo, abych to měl jinak a hlouběji a opravdověji, a tím jsem si i nakonec nechal pomoci Bohem a naučil se ten strach odevzdávat a pouštět, a vše se zlepšilo.

V čem ti pomáhají duchovní?

Když jsem byl již nad propastí, tak mě zachránily rozhovory s jedním jáhnem, se kterým sdílím v rozhovorech své spirituální krize. Bylo to pro mě naprosto zásadní, abych to pochopil a vyznal se v tom. Díky tomu jsem se tím nenechal sežrat, ale naopak mě to uzdravovalo. Rozhovory s jedním farářem, který díky absolutnímu přijetí, neodsouzení a svým důrazem na duchovní hledisko mně pomohl ve velké krizi. Spousta hlubokých kázání mi moc pomohla, když přišla v synchronicitě v pravý moment a ve chvíli zpřítomnění určitých věcí. Na substrátu takového kázání mohl Bůh ke mě promluvit.

Co by ti naopak od duchovních ublížilo?

Kdyby začali strašit Bohem a dávat důraz na vinu místo na milost.

Co ti pomáhá ve společenství církve?

Samo podivuhodné společenství lidí, kteří vytvářejí jiný prostor.

Co ti naopak ve společenství církve vadí?

Pokud u někoho dojde k jakékoliv známce nenávistného myšlení vůči komukoliv. Instrumentalizace Krista, když si z něj udělám klacek na bližního nebo alibi.

Co ti od druhých lidí pomáhá?

Láska, tolerance, spolubytí v souvěčnosti.

Co by ti naopak od druhých lidí obecně nesedlo, či přímo ublížilo?

Obecně mi nesedí, když někdo demonstruje, že se solidarizuje a že je vnitřně s utrpením druhých, ale ve skutečnosti je mu to úplně jedno, a kdyby to mělo přinést nějaké nepohodlí, tak řekne: On si za to nakonec vlastně může sám, dobře mu tak. Když mi někdo chce ublížit, tak ublíží, ale s tím je třeba se nějak popasovat.

Chceš citovat úryvek nějakého svého textu, který vystihuje něco pro bližší pochopení?

Vzpomínám si na svůj křestní verš: „Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: ‚Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne‘“ (Mt 16, 24).

Chtěl bys čtenářům vzkázat něco jako své zvláštní poselství?

Nebojte se (strach je ďábelský nástroj) a žijte v lásce.

---

D L A S K

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Léčím se s paranoidní schizofrenií. Způsobuje to samotu, strachy, náhlá zhoršení, nechuť se účastnit hromadných sešlostí, pečlivý výběr přátel a lidí, se kterými se cítím na jedné vlně. Začátek nemoci ve dvaceti byl nejtěžší, protože nebyla diagnostikována včas. Pak jsem prošel řadou hospitalizací a značnými problémy sama se sebou, uvažoval jsem často o sebevraždě, nedovedl jsem se s tím vyrovnat. Některé talenty nemoc smazala, jiné pozměnila. Nebyl jsem na začátku věřící.

Jak se na toto duševní onemocnění díváš z duchovního hlediska?

Když jsem se začal pomalu vyrovnávat s tímto osudem, byl jsem zvědavý, šel jsem s kamarádem na evangelickou mši, tam jsem při zpívání poprvé ucítil vůni Ducha svatého. Také zkušený starší katolík mi vysvětlil, že jestli chci alespoň trochu normálně žít, pomůže mi v tom jenom Bůh. Zažíval jsem v té době nepochopení od rodičů. Vinili mne, že jsem si nemoc způsobil sám. Opak byl pravdou, jak se ukázalo, když jsem v té době procházel psychoanalýzou u velmi dobrého mladého psychiatra.

Před nástupem psychózy jsem dlouhou dobu trpěl nerozpoznanou narcistní poruchou. Ta ze mě činila jistý druh floutka, ambiciózního, nevyrovnaného a povýšeného člověka, pyšného na svůj intelekt, zároveň v podstatě duchovně neplodného. Tento rys má nemoc rozpustila. Za to jsem velice vděčný, protože zažívám nepoznané okamžiky štěstí a klidu. V tom mě nemoc obohatila. Také talent k básním se změnil. Sice není už tak pronikavý, ale zato stálý a bez toho, že bych psal jenom na efekt.

Můj duchovní život je onemocněním spíše obohacen. Ale není tomu tak vždy. Trpím sezónní poruchou, na jaře a na podzim zažívám těžké a temné dny. Ovšem i utrpení se snáší lépe a po křtu zmizelo suicidální směřování. Duchovní život mi však může i ublížit, je-li mi mentorsky vnucován. I s tím jsem se setkal a bylo to velice nepříjemné. Rád si dávkuji kroky vpřed sám a v pravý čas.

V čem ti i pomáhají duchovní?

S pomocí duchovních je to stejné: někdy mi radili dobře, jindy se to neosvědčilo, musel jsem se naučit jejich pomoc rozlišovat. Přístup plný pochopení mi sedl. Naopak, když se ke mně chovali jako k dítěti nebo snižovali moji schopnost vlastního úsudku, to mi nesedlo.

Společenství církve zažívám jen zprostředkovaně s mými věřícími přáteli, sám mám potíže účastnit se mše. Také jsem byl evangelicky pokřtěn. A jako katolík nemohu chodit k přijímání ani ke zpovědi. Řeším tyto potřeby jinak, zvláště modlitbami v soukromí.

Co ti pomáhá od druhých lidí a co ti ubližuje?

U ostatních lidí s povděkem přijímám empatii, cituplnost, schopnost vcítit se. Nebo alespoň slušné chování. To vše nacházím hlavně u přátel postižených podobnými problémy — podporujeme se navzájem. Ale nejenom u nich, důležitá je pro mě i rodina, zvláště manželka, se kterou jsme šťastni už šestnáct let.

Nemám rád aroganci, agresivitu, primitivní chování, bezcitnost vůči mně, popichování, nerespektování mé odlišnosti.

Chceš citovat úryvek nějakého svého textu (básně, prózy, úvahy, dopisu, deníkového záznamu), který vystihuje něco pro bližší po chopení?

C Í L

Chtěl bys čtenářům vzkázat něco jako své zvláštní poselství?

Nikdy nevíte, do jaké situace vás osud znenadání uvrhne. Výzva k boji v dosud klidném životě působí jako šok. Zkuste to vydržet, dejte svému Já čas, ať se se změnou vyrovná, a pak se pusťte do boje. Vydržte, dokud nebude váš život zase snesitelný, neodmítejte pomoc, o které cítíte, že ji můžete přijmout a že vám neuškodí.

---

A N I Č K A

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Mám diagnózu paranoidní schizofrenie, ale moje paní psychiatra mi v dobách dobré kompenzace říká, že působím jako dobře zaléčený neurotik. Moje nemoc probíhá v takových vlnách, od těch nejhorších stavů po relativní klid. Popíšu, jak jsem svou nemoc jednou nahlédla sama.

Nastoupila jsem do tramvaje a sedla si, jak je mým zvykem, na první sedačku za řidiče. Za mnou, asi tak o dvě o tři místa, seděl bezdomovec, kterého jsem zmerčila při nástupu. A na kolenou měl rozbalenou rybu, shnilou makrelu, jak mi došlo po velmi krátké chvíli. Jedl ji, a to ještě umocnilo ten šíleně odpudivý dojem. Sedím na sedačce a jde ke mně zápach a vědomí, že ten člověk to něco jí. Nejdřív se mi žaludek jen rozhoupal, a pak jsem nezvracela jen proto, že jsem byla v tramvaji, že jsem asi odvedla i pozornost. Ale to, jak se mi ten žaludek zvedl, to všechno, co se mnou ten dojem dělal, v břiše a v hlavě, to mi přišlo jako metafora mé nemoci. Je to něco, co se přes tebe přelije, co nechceš, neplánuješ, do čeho „vstoupíš“, co vyvolá velmi silné emoce, v čem prostě „jedeš“ nějakou chvíli, v lepším případě jen „chvíli“…

Jak se na toto duševní onemocnění díváš z duchovního hlediska?

Vím o svých „pochybeních“, o tom, jak jsem „křičela na Boha“, aby mi dal, co já chci. V meditacích zamlada jsem „přeskočila několik schodů“ a dostala vize, na které jsem nebyla duševně připravená. Duch je něco mocného, co člověk ale nevlastní… Je krásné, když je v tobě přítomen, ale může člověka opustit.

V čem ti pomáhá víra?

V poslední době mi dává v dobrém slova smyslu „režim“. Ráno čtu modlitbu. Usínám a moje poslední myšlenky směřují k Bohu. Pro mě je víra vědomí, že „dostávám, co chci“, jen často „v jiném obalu“, než čekám. Nebo jindy než čekám. Myslím si, že už si právě pro tohle ani nestěžuji. Styděla bych se za netrpělivost.

Také mi ve chvílích propadů pomáhá svěřit se Bohu. Otevřít se. Dělám to většinou písemně. A vždy na konci nebo už v průběhu svého psaní nacházím naději. Jako by mě to vedlo lesem, tunelem, prostě z mysli do života.

Dává ti tvé onemocnění i nějaké duchovní obohacení?

Nemám to tak, že by mě duševní nemoc na něco upozornila, posunula mě. Hodně mi vzala, respektive to, že jsem se dostala do těch stavů nemoci, mi vzalo přátele a lásku, a tím jsem dlouho strádala. Našla jsem se ale, myslím, že ne skrze nemoc samu, ale díky věcem, které jsem začala dělat a dělám.

V čem ti naopak toto duševní onemocnění komplikuje duchovní život? Jaké podoby duchovního života mohou tvůj duševní stav zhoršit?

Jednoduše? Moje mysl produkovala a někdy ještě produkuje myšlenky, kterých se lekám, protože jsou proti tomu, co mám ráda — kam patří i druzí i blízcí lidé — a ty strachy o ně, o sebe mě od nich izolují. Já se izoluji, abych se takovým myšlenkám vyhnula. Abych je umenšila nebo se jich zbavila. To mě vede i k tomu, že se vyhýbám místům, jako jsou kostely. Můj duchovní život, pokud nejde do kytek, je redukován. Velkou roli pro mě hraje upřímnost, ale jako všechno, i ona má své zdravé a nezdravé projevy. Někdy je dobré „poslouchat nemoc“ a respektovat ji, tedy se stáhnout. A jindy asi lze jít „přes myšlenky“ za tím, čemu člověk věří. Ale musíš to dělat ve shodě se sebou. Někdy ti druzí nabídnou něco jako most, ale po něm už jdeš sama.

V čem ti pomáhají duchovní?

Lidskostí. Autenticitou. Rozhledem, erudicí. Znalostí ducha a jeho principů. Milostí, kterou mohou zprostředkovat. Respektem i před tím, čemu třeba úplně nerozumí. Bylo by toho hodně, ale spíš to souvisí s individualitou člověka než s jeho rolí duchovního.

Co by ti naopak od duchovních typicky nesedlo?

Já asi neznám „typického duchovního“. I když jednou jsem potkala „typického psychiatra“. Viděl, že mám okousaný nehet, a hned dělal „učebnicové“ závěry. Byl to hlupák. Možná ale už dávno není hloupý, možná už udělal vlastní zkušenosti. Takže odpověď zní: omezenost a z ní vycházející despekt.

Co ti pomáhá ve společenství církve?

Asi to společenství samo. I když člověk jde za „jakýmsi společenstvím“ a pak zjistí, že ho tvoří konkrétní lidé a i on sám je konkrétní zase pro ně.

Co by ti naopak ve společenství církve typicky nesedlo, či přímo ublížilo?

Odsudek, na kterém člověk ustrne. A možná jsou to věci mimo nemoc, takové to prosazování osobních zájmů, lež, manipulace. To, co člověk nemusí nikde. U věřících lidí je to v menšině, ale je.

Co ti pomáhá od druhých lidí obecně?

No, mě vždycky znova „překvapí“ lidská dobrota. Tím myslím, když pro mě, pro kohokoli, druhý udělá něco, co jeho samotného „omezí“, ale druhému pomůže. To mě samotnou vede k lepším po stojům. :) Myslím si totiž obecně, že co je dobré pro mě, je dobré i pro druhého a obráceně, i když někdy to dobré bolí.

Co by ti od druhých lidí obecně typicky nesedlo?

Typicky? To svádí k nějaké šablonovitosti. Třeba hrubost, zlomyslnost, škodolibost a předsudky.

Chceš citovat úryvek nějakého svého textu, který tě vystihuje?

Já už se naštěstí nemocí moc nezabývám. Jednou ke mně promluvil Bůh v kostele (myslím si, že to bylo od Boha, protože to bylo v kostele). Stěžovala jsem si , jak je mi zle, a najednou mi zaznělo v hlavě: „To, co nemáš, je jen zlomek toho, co máš.“ Bylo to sdělení pro mě o něčem, co jsem do té doby tak jasně nevěděla. Nesu si tu větu životem a občas si ji musím zopakovat. Neplatí obecně, ale přesto by mohla říct něco i někomu dalšímu.