Pod zorným úhlem věčnosti (a smrti)

Žijeme sub speciae aeternitatis. Tohle rčení pochází od Barucha  Spinozy; česky je to něco jako „žijeme pod zorným úhlem věčnosti“. Jsme postaveni do věčné perspektivy. Obrátím to naruby: žijeme zároveň sub speciae mortis, v perspektivě smrti.

V jistém smyslu je celý náš život sevřen vědomím nevyhnutelnosti tělesného zániku. O této (obrazné) svěrací kazajce smrtelnosti víme „koutkem mysli“, ale máme ji po většinu času povolenou na první „dírku“. Plandá na nás. Před smrtí se ta kazajka stahuje… na třetí, čtvrtou, pátou dírku. Nemůžeme se ani hnout.

V silovém poli smrti jsme neustále, po většinu života ho však téměř nevnímáme — naše smrt je zatím daleko. Když se smrt přiblíží (ať naše, ať umíráním či úmrtím někoho blízkého), toto pole zesílí. Lidé jsou přitahováni k sobě: matka k synovi, druh k družce, přátelé jeden k druhému, kolegové, sousedé, pečující. Jsou si najednou blízko, propojeni nejistotou a posíleni solidaritou.

Nejistota a solidarita, to jsou však spíše projevy života než smrti. Náhle jsme svědky toho, že v blízkosti smrti se prosazuje život, což je paradox! Tento paradox je lidem znám dlouhou dobu. Je na něm založeno i krédo křesťanské víry — smrt a vzkříšení Boha. Po smrti život, ne naopak!

Hledisko smrti umožňuje vidět skutečnou hloubku života. Silněji to lze formulovat snad i takto: teprve hledisko smrti umožňuje vidět skutečnou hloubku života! Jenomže kde hledat v umírání život? To je přece nesmysl, čiré bláznovství! Ano, je to bláznovství, pokud život zplacatíme na uspokojování potřeb, uplatňování schopností, naplňování ambicí, užívání požitků, plnění úkolů. Toto všechno je opravdu v háji, slehne se nad tím zem. Na hřbitově doslova.

Pokud se však z této „placky“ přece jenom nějak pozdvihneme, potom z pomyslného vyvýšeného místa uvidíme dál, výš a hloub. Jsme náhle schopni uvidět život jako podivuhodný celek, jehož je smrt pouhou organickou součástkou, vlastně něčím banálně nutným, předpokladem obnovy života. Toto pozdvihnutí ducha nad úroveň potřeb je životodárné, nadějné, sílu-dávající a strachu-zbavující.

Takže za prvé: do hry vstupuje lidský duch, tedy to, čemu říkáme spiritualita. A za druhé: v duchovní péči se nesměle odkazujeme k čemusi, co má pro laika příšerný název, totiž k transcendenci.

Pod zorným úhlem smrti roste význam spirituality a transcendence. To je stará zkušenost, dokonce starší než medicína. Je zřejmé, že spiritualitu a transcendenci nemůžeme ignorovat ani v moderní a sekulární „science“ době.

Tím jsme se obloukem dostali přes sub speciae mortis zpátky ke Spinozovi, k sub speciae aeternitatis.

Ti, kdo jsou nemocní, ti, kdo umírají, i ti, kterým někdo zemřel, jsou „pod zorným úhlem smrti“. Toto společné hledisko propojuje pastoraci nemocných lidí (a jejich okolí), pastoraci umírajících lidí (a jejich okolí), pastoraci pozůstalých lidí.

Umírající lidé mají smrt na dohled, per definitionem. Pozůstalí truchlí, protože smrt prošla v jejich blízkosti a někoho jim vzala, též per definitionem. Ale proč sem zahrnovat nemocné lidi?

Nemoc přece není nutně „závanem smrti“. Lze ji chápat pozitivně, jako signál, varování, apel. U nemoci je zpravidla důraz kladen na uzdravení, na život! Pravda, u infaustních chorob (není naděje na vyléčení), u polymorbidních pacientů (mají více chorob najednou) či u smrtelných úrazů se smrt přiblížila a nastává — to však nejsou běžné nemoci.

Znovu, jak je to tedy myšleno? Proč nemoc hned spojovat se smrtí? Proč brát každou nemoc jako výzvu, memento mori?

Pastoračně je vhodné využít memento mori jako odrazové plochy, zrcadla, reflexe na spojitý, kontrastní, paralelní důraz memento vitae! To, že každá nemoc je pod zorným úhlem smrti, je pastorační příležitost povzbudit u člověka touhu/vůli po smyslu, žízeň po životě, naději k životu (časnému i věčnému), snahu „jít na hlubinu“.

Lidská spiritualita

Řekl jsem, že do hry vstupuje lidský duch, tedy to, čemu říkáme spiritualita. Co to je spiritualita? Česky je to duchovnost. Jde o projevy našeho ducha. Ty se z podstaty věci těžko vysvětlují.

Projevy ducha se těžko vysvětlují, přesto je dobře známe. Můžeme si pomoci příkladem z jiné oblasti. Řekneme třeba, že některé domy mají svého „ducha“ — ducha starobylosti, ducha pohostinnosti, ducha sterilního nevkusu, dokonce ducha nadřazenosti a pýchy. Když vstoupíme, vnímáme jej. Ano, i náš duch je něco, co vnímáme.

Mně je blízká stará hebrejská představa, že život je člověku vdechnut: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života.“ Tak se stal člověk živým tvorem. Duch jako synonymum života v člověku.

Můžeme to říci i takto: Lidský život vyrůstá z hloubky. Hloubku života prožíváme duchem. Proto můžeme tento rozměr života nazývat duchovním, spirituálním. Dobře si umíme představit, když někdo „klesá na duchu“. Chceme tím vyjádřit, že přestává doufat, věřit nebo bojovat o život. Rezignuje. Vlastně jako by přestával žít.

Nabízím nyní několik autorských tezí o vztahu spirituality a zdraví. Porovnejte si je se svou osobní i pastorační zkušeností:

1. teze — Duch je důležitý faktor zdraví a nemoci.
2. teze — Moje přesvědčení je (vím, přesvědčení není moc exaktní), že: duch člověka ovlivňuje imunitu (dobrý duch ji posiluje, rezignovaný duch oslabuje).
3. teze — Endogenní (vnitřní) duch člověka nějak interaguje s exogenní (vnější) transcendencí. Této interakci se říká víra; je tradovanou zkušeností, že víra uzdravuje.
4. teze — Ve spiritualitě se otevírá, rozvíjí a naplňuje oblast smyslu; smysl je uzdravující moment, říká tělu, že má žít a (hlavně) proč má žít.
5. teze — Duch člověka je duchem sebeúcty (vážit si sebe); toto je důležitý předpoklad zdraví.
6. teze — Duch člověka je však také duchem služby (mít rád druhého); tím odpoutává od kroužení jen kolem sebe a svých skutečných či domnělých nemocí.

Mluvíme-li o spiritualitě nemocných, je třeba poznamenat ještě toto:

Spiritualitu nepřiznávejme pouze člověku homo religiosus, tj. lidem nábožensky zaměřeným, v našich krajích křesťanům. Duchovnost jako vnímavost k hlubině života není vázána na náboženskost; náboženství je pouze jedním z různých možných projevů spirituality. Spiritualita je obecná imanentní neboli člověku vlastní schopnost. Všichni lidé jsou spirituálními bytostmi, liší se „kvantitativně“ v míře a jaksi „kvalitativně“ ve způsobech této vnímavosti (spiritualita humanistická, umělecká, přírodní apod.). S touto obecnou spiritualitou je nutno v pastoraci počítat a přiměřeně zacházet.

Znovu a podobně řečeno: U nemocných lidí, přicházíme-li jako pastoři, pracujeme s jejich obecnou spiritualitou, s jejich duchem. Toto zaměření na pneuma je naší parketou, naší kvalifikací, zdrojem našeho profesního sebevědomí. Podobně je parketou psychologa psyché a parketou lékaře či zdravotní sestry fysis.

Syntéza řečeného

Až dosud jsem mluvil o tom, že všichni žijeme sub speciae mortis a že „čidlem“, kterým tuto pozici vnímáme, je spiritualita.

V pastoraci nemocných interagujeme s imanentně spirituální bytostí nacházející se v existenciální pozici sub speciae mortis. Náš úkol spočívá v tom, abychom v „zorném poli smrti“ uviděli, případně nasvítili, jak pravou hodnotu života, tak hodnotu pravého života. Pokud se toto podaří, může se nemocný rychleji a lépe uzdravit, nebo se alespoň vyrovnat s nemocí a jejími důsledky, včetně smrti.