Počátky kaplanské služby v teplické nemocnici

Na začátku dejme slovo kazateli Zbyškovi v Podkrušnohoří: „Když jsem nastoupil jako kazatel do Teplic, vůbec jsem netušil, že se jednou budu věnovat nemocničnímu kaplanství. Mně byla vždy blízká činnost v kontaktu s lidmi, kterým bych mohl vyprávět o Ježíši Kristu a jeho lásce. Zde v Teplicích a okolí jsem se zpočátku docela vyděsil, jelikož jsem tady, více než kdekoli jinde, narážel na nepřístupnou hradbu lidských srdcí. Takové je zkrátka to naše Podkrušnohoří. Drsný průmyslový kraj, kraj do sebe uzavřených lidí, kteří si žijí svým životem a nikoho k sobě nepustí. Tak jsem to vnímal, modlil se a čekal na zázrak, který by mi umožnil být i zde užitečný. A pak jsem potkal paní Soňu Brabcovou.“

Jednoho dne, bylo to v padesátém devátém roce mého života a třiatřicátém roce kazatelské služby v naší církvi, mi zazvonil telefon, který přivodil zásadní obrat v mé práci. Ocituji pozvánku, kterou jsem poté 26. 8. 2008 poslal svým milým kolegům z ostatních církví v Teplicích: 

Milí přátelé,
v minulém týdnu mě telefonicky oslovila hlavní sestra teplické nemocnice, paní Soňa Brabcová, s tím, že by přivítala domluvu ohledně duchovenské péče v teplické nemocnici (kde je stále prostor zvaný kaple). Tato její chvályhodná iniciativa jistě nezůstane oslyšena. Chci vám navrhnout, zda bychom si o tom i s paní Brabcovou nemohli pohovořit na našem setkání 9. září 2008.

Jistě bude dobré, když přinese s sebou nějakou „vizi“ ze své strany a nebude od věci, kdybychom i my, každý z nás, se popídili, co se ve světě nosí a jaké trendy jsou nastoupeny. Ekumenicita snad nebude na škodu v tom zásadním, k potřebám jednotlivých církví a věřících budeme mít jistě také cit.

Posílám vám ten podnět už dnes, a protože nepředpokládám, že by se vám to zcela nelíbilo, zvu i hlavní sestru — asi od 10.30 — na to to naše setkání.

Teď víte vše; pokud budou dotazy, nechme si je pro pí Brabcovou.

Honza Opočenský

Setkání teplických farářů s hlavní sestrou Brabcovou se vskutku uskutečnilo. Řekl bych, že pro tuto úžasnou možnost byli mnozí hned zapálení. Nejvíc ovšem Zbyšek Jonczy, na jehož „půdě“ jsme se u adventistů sešli, a kněz Václav Čunek, vystudovaný zdravotní bratr. My ze strany evangelíků a husitů jsme nezůstali o mnoho pozadu.

Co bylo na tomto počátku fantastické? Že požadavek na práci kaplanů v nemocnici vyšel ze strany nemocnice, hlavní sestry, velmi energické ženy, která, musím říci, věděla lépe než my, co je potřeba. Nemocnici jsme už předtím navštěvovali v péči o své nemocné spoluvěřící. Tohle ovšem bylo dalekosáhle jiné! Rázem se pro nás otevřela nová oblast, kaplanství v oblasti nemocenské péče. V Praze se v několika nemocnicích kaplanská práce rozběhla už dříve a my jsme hned byli pozváni na setkání kaplanů, která se uskutečňovala v budově řádových sester boromejek pod Strahovem, velmi otevřeně a ekumenicky. Naše první setkání s ostatními kaplany bylo ovšem velkým povzbuzením také pro ně, protože leckde se kaplanská nemocniční služba prosazovala velmi zvolna a s obtížemi. K nám bylo od samého počátku díky hlavní hybatelce Soně Brabcové vedení nemocnice v Teplicích vstřícné. Ocituji krátkou stať z jejího článku o práci kaplanů v nemocnici:

„O práci kaplanů se dočtete třeba ve Wikipedii… To nemůže nahradit osobní zkušenost ze setkání s těmito výjimečnými lidmi. Lidmi, kteří jsou pro nás „normální smrtelníky“ stále zahaleni rouškou tajemství. Já sama jsem měla mnohokrát možnost setkat se s nimi ať už na pracovních aktivech, při společenských událostech, při bohoslužbách, v jejich běžném životě, ale i ve chvílích, kdy — ač nevěřící — jsem zdvíhala zrak k oblakům a prosila Boha o pomoc. Nebudu vám tady vypisovat, jak jsou ti lidé úžasní a jak je dobře, že už zase mohou být součástí multidisciplinárních týmů v nemocnicích. Ani to, že díky hrstce nadšenců, kteří přes mnohá úskalí dokázali tuto službu dostat nejen do podvědomí obrovské nevěřící masy lidí, ale také prosadit tolik potřebnou Asociaci nemocničních kaplanů, a to všechno jen proto, aby mohli dělat to, k čemu jsou, mimo jiné, předurčeni — pečovat o nemocné, jejich blízké, ale i o personál nemocnice. Starat se nejen o duchovní potřeby nemocných, a to věřících i nevěřících, pomáhat jim při jejich obavách, těžkostech, krizích a nejistotách, spojených s nemocí či těžkou životní situací.“ 

Začátky

Počátky naší práce byly velmi rychlé: staršovstvo našeho sboru v čele s kurátorkou Věrou Grögrovou souhlasilo s tím, abych jeden den v týdnu věnoval z větší části této nové činnosti. My kaplani jsme od začátku nosili bílý plášť a nemocniční cedulku se jménem, dostali jsme kaplanskou kancelář a na chodbách nemocnice byly směrovky: DUCHOVNÍ SLUŽBA — KANCELÁŘ KAPLANŮ. Proběhlo setkání s panem ředitelem nemocnice, vrchními a staničními sestrami, kde jsme se představili a pronesli několik slov o naší budoucí aktivitě. Byli jsme celkem vstřícně přijati, především středním zdravotním personálem, dveře jsme měli otevřené na všechna oddělení.

V nemocnici všechny obeznámili s novou situací a začali jsme s propagací. V předvánoční době jsme také mohli využít k propagaci adventní koncert pěveckého gymnaziálního sboru Canzonetta, který se konal v nemocnici. V bývalé kapli opět znělo evangelium, modlitby, slovo požehnání. Později došlo i na mikulášskou nadílku po pokojích, s důrazem na obdarování a adventní zvěst.

Do roku 2009 jsme už vstupovali s určitou vizí, poučeni a napojeni na přípravnou skupinu pro ustavení Asociace nemocničních kaplanů, která se začala rýsovat na setkáních u boromejek přejným usnesením Biskupské konference a Ekumenické rady církví.

Byli jsme připraveni práci na odděleních nějak podchytit v hodinách, návštěvách, rozhovorech s personálem i příbuznými. Ve čtyřech lidech, intenzivně každý jeden den v týdnu… K dispozici bylo i číslo krizového telefonu, který jsme si předávali.

Například v březnu 2009 to bylo: 102 hodiny na odděleních, 20 ho din režijní práce (administrativa, příprava, porady, školení), které byly pro 126 pacientů, 16 osob personálu, 13 příbuzných, celkem na čtrnácti odděleních nemocnice.

Během té doby se rodily otázky, jak postupovat dál. Studovali jsme zásady světového kaplanství. Vstupovali jsme do té práce posíleni a nasměrováni našimi staršími učiteli, já především Pavlem Pokorným, dr. Zdeňkem Susou, Alešem Opatrným, i v různých kurzech a seminářích. Láska k lidem, empatie, umění vyhnout se nepatřičnému nátlaku v touze po evangelizaci a ve využití lidské slabosti a obav k rychlokvašné popularizaci svého křesťanství — to byly krůčky k správnému pochopení skutečného místa nemocničního kaplana. Vedle těchto úskalí jsou v práci kaplana i místa odpočinku, hlubokých rozhovorů, proměn lidského myšlení i celého života, a také skutečných prožitků Božího požehnání a vedení. Každý křesťan je žádán a puzen se za tuto práci přimlouvat a děkovat.

Na našich setkáních v Praze i jinde se objevovali stále noví zájemci o kaplanskou činnost. Měli a mají velkou výhodu, že jsou na ni soustavně připravováni studiem a prací už přímo v zaběhnutém režimu. Pro mne bylo velikou posilou pověření ke kaplanské službě, kterého se mi dostalo asi po dvou letech práce, která byla rozhodnutím synodu začleněna do církevního řádu. Odchodem do důchodu má kaplanská služba v Teplicích skončila. O něco později jsem pracoval ještě rok jako externí kaplan v hospicu sv. Štěpána v Litoměřicích, se zaměřením na péči o umírající muže, hlavně mé vrstevníky. Zde jsem si uvědomil sílu tzv. „zaopatření“, a to nejen pro poučeného a doufajícího nemocného, ale i pro jeho nejbližší rodinu, i když jsou v ní „nevěřící“ či neznalí tohoto církevního úkonu. Až překvapující je úleva, která se zračí ve tvářích i v celkovém postoji těch, kdo svého milého „odevzdali“ skrze třesoucí se bázlivé ruce kněze či kazatele do nové budoucnosti, jen chabě zastřené závojem přicházející smrti. Mnohé jiné divy se v tomto odvětví kaplanské služby dějí a zdaleka jim není konce.