Odkrývání nitra aneb dítě nebo dospělý?

Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.

1. Korintským 13, 11

Právě při čtení tohoto známého biblického textu si vždy vybavím zkušenost s jedním z klientů ve věznici. Dotyčný klient mě požádal o osobní rozhovor, něco jako zpověď. A tak se stalo, že jsem seděl sám v zavřené místnosti s člověkem, kterého kdybych za normálních okolností potkal ve večerních hodinách někde na ulici, zřejmě bych ze strachu změnil směr a urychleně spěchal někam do bezpečí. Mohutný, vysoký a ramenatý, řádně osvalený a okérovaný muž středního věku s vyholenou hlavou působil skutečně jako nekompromisní filmový drsňák z nějakého gangu.

V očích onoho mohutného chlapa však bylo vidět, že v tomto naditém obalu se skrývá zubožená, zoufalá a tápající duše, která doufá, že skrze rozhovor dojde k úlevě. Osvalenec začal vyprávět svůj pestrý příběh a věřím, že v tu chvíli i upřímně litoval a vyznával vše špatné, co způsobil. Nakonec se i rozplakal.

Často se stává, že klienti zpytují své svědomí, pláčou a litují, ale do měsíce se nechají ovlivnit a stáhnout většinovou klientelou věznice a vrátí se tam, kde byli předtím a znovu přijmou roli drsňáka. I toto byl podobný případ. Přesto jsem přesvědčen, že onen okamžik odkrytí nitra, okamžik zpytování, litování a pláče je důležitým mezníkem v jejich životě. Každý z těchto klientů okusí prostřednictvím našeho rozhovoru zkušenost otevřeného vřelého přijetí a odpuštění. Zkušenost přijetí i v momentě, kdy mohl sundat masku a být sám sebou. Přijetí a odpuštění, které nemusí vybojovávat svou rolí drsňáka. Tak okusí i to, čemu říkáme svoboda. Věřím, že tento okamžik má pro dotyčné obrovský význam, i přesto, že to je v našich očích jen „okamžik“. Něco v nich bylo zaseto. Zda to někdy vzklíčí a vyroste, už nemusí být na nás.

Při rozhovoru se zmíněným klientem jsem si uvědomil, že přede mnou nesedí mohutný chlap drsňák ani dospělý muž, ale ve skutečnosti jen velké dítě. Zoufalé, nešťastné dítě, které nemělo možnost se naučit žít. Nešťastné dítě, které bylo kdysi dávno hozeno do vody a doteď se snaží nějak zachránit a udržet si své místo, svůj prostor, svou pozici. Jediné, co mu chybí, je, že neumí plavat. Nikdo ho to nenaučil. Ani rodiče, ani společnost. A tak se celou dobu zoufale snaží udržet nad hladinou, udržet si alespoň nějakou pozici v tom bídném životě, a dělá to tak, jak se to naučil svou dosavadní zkušeností. Bohužel i jemu jeho zkušenost napověděla, že mezi těmi, s nimiž je nejvíc v kontaktu, kteří mu stáli nejblíž, si svou pozici udrží pouze metodou svého ega, své muskulatury, svého sobectví a své pózy v roli drsňáka.

My, poučeni Kristem, následovníci Krista, můžeme v očích nejen klientů ve věznici, ale i v očích obyčejných lidí, kteří víru, smysl svého života hledají, působit jako dospělí, jako ti, co už žít umí, jako ti, co se plavat už dávno naučili. Někdy se možná dokonce i cítíme být dospělými. Jako dospělí se snažíme přistupovat k životu i k těmto lidem — nešťastným dětem. Jako dospělí se snažíme těmto „dětem“ předat alespoň nějaké základy života. Zkvalitnit žebříček hodnot. To je v pořádku. Je to křesťanské, je to kristovské. Dokonce to vnímám jako jedno z našich předních poslání. Ale často mě napadá otázka: Jsme my „dospělí křesťané“ skutečně dospělí? Nejsme náhodou v jistém úhlu pohledu také pouhé děti?