O zbožnosti trestanců aneb co ten vězeňský kaplan vlastně dělá?

Probírám se popsanými papírky, co připomínají psaníčka, jaká si  žáci v ještě „bezmobilové“ době tajně posílali pod lavicemi. Cestou od vězeňské brány do své kanceláře jsem je vybral z přihrádky v kanceláři „Pentagonu“, jak je žargonem vězňů označováno oddělení výkonu trestu. Doputovaly tam z míst, kde život neplyne, ale drhne — z vězeňských cel.

Většina vzkazů je psána obstojnou češtinou, některé ale působí komicky, až nesrozumitelně: „touto formou žádám o pohovor s místním Kaplanem“, „prosim ustalé návštěvi na bohoslužbi“, „dovoluji si o byblickou konzultaci“… Cit pro jazyk jde stranou, zkoumám data, podpisy, identifikuji žadatele, odhaduju motivaci a stanovuju pořadí rozhovorů. Právě individuální rozhovor je základní způsob duchovního doprovázení vězňů.

O něco méně formální, ale pro udržení přirozeného kontaktu důležité jsou také pravidelné návštěvy vězňů na jejich tzv. ubytovnách. Odemknout dveře domova, který člověku nepatří, a nepozván vstoupit vyvolává zvláštní pocity — nejeden z „domácích“ kvůli něčemu podobnému tady teď „bydlí“. Ale zvykl jsem si a vstupuju s úsměvem. Někdy jsem ignorován, jindy chladně pozorován, většinou ale slušně pozdraven a nezřídka vřele přivítán lesem vztažených rukou. Kterou stisknout a kterou přehlédnout? Pronést bodrou frázi, nebo zachovat odstup, přijmout, či nepřijmout pozvání na čaj „magorák“? Podaří se oslovit skutečně potřebného, nebo se sám stanu předmětem manipulace?

Po rychlém vnitřním vyhodnocení potřeb a rizik usedám na oprýskanou železnou stoličku ke stolku v podobném stylu a pouštím se s „domácími“ do řeči. Rodina, návštěvy, dopisy, rozchody, konec trestu, vztahy a poměry na ubytovně, volby, amnestie, církev, skandály, papež… Přetřásáme možné i nemožné jako kdekoli jinde, jen kulisy a kostýmy jsou jiné. A taky tváře. Je nadějné, že se skoro vždycky dostaneme k otázce, kde v tom zmateném světě a v které konkrétní situaci je Pán Bůh a kde já. A když se někdo odváží hledat příčinu zmatku v sobě a požádá o individuální rozhovor, případně začne chodit do kaple na „modlení“, je to první malé vítězství.

Jenže k přiznání vlastní viny, k lítosti a pokání vede krkolomná cesta a na ní musím jako kaplan nakročené vězně doprovázet, povzbuzovat a taky napomínat. Jak? Podobně jako naši faráři nás. Nemám po ruce víc než Bibli a modlitbu, k nimž musím z vlastních zásob přidat empatii, důslednost a opatrnost. Rozhodující bitva ale přijde až venku a ta už bude beze mě…