Neházejte perly sviním

Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.

Matouš 7, 6

Mé první návštěvě ve věznici v Oráčově naštěstí předcházela zkušenost z věznic ve Všehrdech a v Ostrově. I tak mě ale dokázali klienti vnitřně rozhodit a v hlavě se mi honily nové otazníky ohledně toho, jaký by měl křesťan být.

V té době ještě nebyla v oráčovské věznici kaple ani kaplan, koordinující dobrovolné duchovní. Tento úkol připadl na sociální pracovnici, která se ho od začátku snažila splnit, jak nejlíp to šlo. Tak jsem se ocitl v učebně spolu se zhruba třiceti klienty, z nichž jen asi pět mělo skutečný zájem setkat se s duchovním. Ostatní se jen chtěli setkat s klienty jiných oddělení, se kterými jinak kontakt nemohou mít, a také si prověřit, co jsem zač a zda by ze mě nemohli mít nějaký profit. Často chtějí třeba Bibli, jejíž papír je ideální pro balení cigaret, nebo růženec, který se může stát velkou výhodou ve výměnném obchodě za tabák či jiné, stejně potřebné věci.

Když tito klienti pochopili, že ze mě nic nekouká, přestal jsem je zajímat a hlučeli v rozhovoru mezi sebou. V tom se ovšem nedalo pracovat, duchovně už vůbec ne. Zvýšil jsem hlas a požádal je, aby se ztišili. To fungovalo sotva pět minut. Když se to stalo potřetí, už jsem toho měl dost, a tak jsem přitvrdil. „Tak pánové, jestli se nezklidníte a nebudete ticho, nechám vás odvést a zůstanou tady jen ti, kteří mají o rozhovor s duchovním skutečný zájem.“ Reakce jednoho z klientů byla rychlejší než šíp. Zasáhla mě na citlivém místo: „Přece byste nás nevyhodil? Je přece psáno, že jako křesťan nás vyhodit nemůžete.“

Věděl jsem, že jeho odpověď je ryze manipulativní, ovšem nevěděl jsem, jak tento smeč vybrat. Byl jsem uvnitř v koncích, což jsem nesměl za žádnou cenu dát najevo. „Podívejte, jsem tu jako duchovní, který se přišel setkat s těmi, kteří mají zájem o duchovní věci. Pokud je nemáte, a já vidím, že nemáte, mohu vás skutečně nechat odvést a nechat si tu jen ty, kteří zájem mají.“ Byla to věta tonoucího, co se stébla trávy chytá, ale na chvíli to pomohlo. Po deseti minutách jsem je opravdu nechal vyvést. Ve třídě mi zůstala jen pětice klientů a můj čas v této místnosti konečně začal nabývat smyslu.

Když jsem odcházel, zahlédli mě vyvedení klienti ze svých cel. Pochopitelně jsem si vyslechl nejen výhružky, ale byl jsem slovně obdarován tituly, které tu ze slušnosti nebudu raději jmenovat.

Z věznice na vlak to bylo asi hodinu pěšky. Cestou jsem si v hlavě rekapituloval, co se odehrálo, a hledal odpovědi na to, jaký vlastně křesťan má být. Má být jenom hodný a nechat si všechno líbit? Před očima jsem měl Ježíše, jak převrací stánky v chrámě a všechny kupce vyhání, zároveň i obraz Ježíše, jak sebou nechá vláčet v posledních chvílích, aniž by protestoval, bránil se či jinak protivníkům oponoval. Propadal jsem pocitu bezradnosti.

Pravda, trochu jsem měl dobrý pocit z toho, že jsem většinu rušících klientů dokázal vyhodit. Měl jsem jistotu, že to bylo správné, ale na druhou stranu přicházely pochybnosti a výčitky, že jsem nedokázal zaujmout. Dokonce i pochybnosti, zda jsem pro tuto službu skutečně vhodný.

Až po čase jsem přišel na správnou odpověď, jak reagovat na tento vyděračský argument: „Je psáno, že jako křesťan nás vyhodit nesmíte.“ „Ano, ale také je psáno: Neházejte perly sviním.“

Později jsem měl možnost to vyzkoušet. A výsledek? Funguje to! Dokonce jsem tím dokázal zaujmout a byl z toho zajímavý rozhovor.