Mise

Mise představuje důležitý předěl v životě každého vojáka, který je do ní vyslán, a nezáleží na tom, kolikrát se tak stane. Někdo se do mise nedostane vůbec, jiný jednou za dobu své služby, jiný třeba několikrát. Ale platí, že každá mise člověka výrazně proměňuje. Je to totiž neběžná, nekaždodenní a přitom dlouhodobá zkušenost. Mise trvá půl roku a k tomu je třeba si připočíst i přípravu na misi, která se blíží také době šesti měsíců. Skoro celý rok člověk žije jinak, než byl do té doby zvyklý, půl roku pak dost intenzivně. To zasahuje do celého života vojáka: do jeho práce, rodinných vztahů i do jeho duše. Nic nezůstává nedotčeno. A to nemluvíme o konkrétních, někdy docela nehezkých zkušenostech z mise samotné. Proto jsou hlavně kaplani v armádě, aby v misích pomáhali vojákům v těch to svízelích, aby jim v nich byli oporou i rádci.

Být půl roku daleko od domova, od své manželky nebo manžela, bez dětí a bez rodiny dnes není úplně běžné. Navíc v prostředí, které je přirozeně stresující. Půl roku styků s jinými národy a někdy hodně vzdálenou kulturou, půl roku vojenského drilu, často s plnou polní, nabitou zbraní, s neprůstřelnou vestou na těle.

Na dotek displeje

Půl roku, kdy je skoro každá část dne přesně naplánovaná a vy si nemůžete zajít s kamarády na pivo a i běžná denní potřeba, jako je sprcha nebo toaleta, je výrazně omezena plněním úkolů. Půl roku, kdy si nemůžete zajít někam do restaurace, ale jste odkázáni na stravu, kterou vám zajišťuje armáda. Každá mise je v tomto ohledu jiná, těch šest měsíců služby však zůstává stejných. Půl roku je docela dlouhá doba. I z toho důvodu, že mise rozhodně není „normálním“ prostředím, žijete během ní v jiném světě než vaši blízcí doma, a to působí na každého. S každým dalším dnem si začínáte uvědomovat, že se zvětšuje propast každodenních starostí mezi vámi a vašimi blízkými doma. Elektronická komunikace, která je dnes běžnou součástí vztahů vojáka s jeho rodinou, v něčem pomáhá, v něčem naopak tvoří mezi nimi bariéry. Doba papírových dopisů, které si posílali voják na frontě se svými drahými doma, poskytovala jen malý vhled do odlišnosti obou těchto světů. V dopise nevypíšete všechno, navíc na každý další čekáte několik týdnů nebo i měsíců. Každý dopis se tak stává vzácností a neustálou připomínkou, jak vzdálené světy vojáků a civilistů v zázemí vlastně jsou. Skutečný je ten svět, ve kterém jsem já. Ten druhý, o kterém se dozvídám z rukopisu svého blízkého, své milé, je neskutečný svět, skoro jako přelud. Je to jako krásný sen, o kterém doufáte, že se jednou stane skutečností, ale teď je tak daleko.

Možnost denně si s rodinou třeba z Afghánistánu volat, vidět tváře své ženy a dětí na malém výseku displeje tuto vzdálenost zdánlivě překonává. Ty odlišné světy se zdají být blíže, o to více však hrozí vzdálení mezilidské. O to těžší je pro manželku doma pochopit, že její muž na dotek displeje opravdu není schopen řešit její každodenní problémy s úklidem domácnosti, starosti o dům a hospodářství nebo s výchovou dětí. Voják naopak může mít oprávněný dojem, že jeho fyzické vyčerpání, strach a stres doma skoro nikoho nezajímají. Možná pár dní nebo týdnů, pak ten zájem mizí.

Kdo si to dovede představit

Únava vojáka v misi je velmi reálná a značná. Výstroj, kterou voják prakticky denně nosí, je velice těžká. Když jde „nalehko“, má přilbu, která váží více než kilogram (zkuste si pak hýbat hlavou, to váš krk pocítí), neprůstřelnou vestu, zbraň, munici a náhradní zásobníky. K tomu několik litrů vody a pár nezbytností. Tato základní výstroj pak váží kolem dvaceti kilogramů. Na náročnější úkoly toho s sebou voják nosí víc, jeho výstroj a výzbroj pak hravě dosáhne několika desítek kilogramů. A v horku je znát každý pohyb, každý metr, natož několikakilometrový pochod. Proto je fyzická zdatnost vojáka alfou a omegou jeho služby.

Každý má své starosti, kterými žije, své radosti doma, a tyhle dva světy se jen obtížně prolínají. S každou další zásadní událostí během mise, jako je třeba smrt a rozloučení s někým z jednotky, tuto vzdálenost světa v misi a světa doma jen zvětšuje. Pro vojáka se během mise jeho rodinou stávají jeho kolegové. S nimi řeší co koupit (pokud se dá někde něco koupit), s kolegy se řeší, kdo uklidí a zamete cimru, s kolegy se hádáte a usmiřujete, s nimi musíte najít každodenní společnou řeč. Doma se zatím vaše žena začíná spíše než s vámi dělit o své běžné starosti se svými rodiči, kamarádkami, sousedy. Návrat z mise je pak pro každé manželství těžkou zkouškou, kterou opravdu řada z nich nepřekoná. Voják, navrátivší se z mise, se musí znovu naučit žít se svou rodinou a ona s ním.

Není to tak úplně rovnocenná situace. Skoro každý z vojáků „misařů“ zaslechl od své ženy něco ve smyslu: „Ty si nedovedeš představit, co bez tebe doma řeším. Já to taky nemám jednoduché.“ Ale to není úplně souměřitelné. Voják si přece dokáže představit ty rodinné starosti, které také řešil, když byl doma. Ví, co je za práci uklidit byt, posekat zahradu, odvést děti do školky a zpět, uvařit jim večeři a jít druhý den do práce. To známe všichni a představit si to dokážeme. Ale dokáže si rodina doma představit, jaké to je spát tři noci venku v dešti nebo na mraze, třást se zimou, kterou nejde zahnat, nebo padat pod tíhou vedra a výstroje v neustálém napětí, jestli na mě někdo zrovna nezaútočí, a to často s poloprázdným žaludkem? To si dokáže představit málokdo. Navíc toho voják svým blízkým hodně neříká, nerozpovídává se do detailů o svých trápeních, prostě proto, že je nechce vystavovat obavám: co by se tím změnilo? A tak spíše doufá, že i bez toho to jeho blízcí pochopí. Což se děje jen někdy. Tohle všechno způsobuje obrovský tlak na vztahy tady a tam doma.

Kdo vám kryje záda

Co se naopak velice posiluje, jsou vztahy mezi lidmi v misi. A to i proto, že v těch nebezpečných nasazeních je to váš kolega, kdo vám kryje záda a vy jemu. Jemu musíte důvěřovat, že vás v palbě neopustí a nenechá osamoceného uprostřed hvízdání nepřátelských kulek. A že v případě zranění nebude váhat riskovat a s vypětím svých sil vás dopraví do bezpečí. To samé se pak očekává od vás. V misi se očekává od každého odvaha a statečnost, není to výsada mimořádně obdarovaných jedinců, každý má být statečný a odvážný. Zbabělost je hanba. K odvaze je proto voják veden. Ani ne tak kvůli sobě samému, ale kvůli své jednotce. 

Nikde jsem nezažil takové kamarádství a sounáležitost s bližními jako na misi. A pravé nefalšované vlastenectví, hrdost na svou zemi, ale i na naše státní symboly. Vojáci nebojují za vlajku jako takovou, bojují za své kamarády a za mír. Ale vlajka tuto ideu ztělesňuje, je symbolem jako pro křesťany kříž. Při hymně se snad všem vojákům divoce rozbuší srdce, když při ní salutují v poušti Afghánistánu nebo vlhkém parnu Mali. Vztahy mezi druhy v jednotce a vztah ke své vlasti se v misi prohlubují a pročišťují. Samozřejmě i zde vládne ponorková nemoc, ale nemůže se nechat „vyhnít“, aby neohrožovala soudržnost a bezpečnost jednotky. Smíření a odpuštění nejsou v misích prázdná slova, ale nutnost.

Zásadní zkušeností v misi bývá, když se voják dostane do nebezpečné situace, třeba do přestřelky, nebo se přihodí nějaké neštěstí. To je citlivá věc a nechci se o tom příliš rozepisovat. Navíc jsem sám nebyl v misi ve válečné zóně, ale v Litvě. I tam jsem byl ale svědkem podobných situací. 

Při jednom cvičení zemřel nešťastnou náhodou mladý voják z jiného evropského kontingentu. To, že to nebyl náš voják, nebylo pro nikoho podstatné. Napříč národy, napříč jednotkami se zvedla vlna solidarity, bez jediného slova se všichni účastnili pietních akcí a několikerých polních bohoslužeb, dojetí a sounáležitost všech byly nehrané, opravdové a hluboké. Byl jedním z nás, co se stalo jemu, mohlo se klidně přihodit komukoli z nás. To jsme věděli všichni a nesli jsme tu událost v sobě.

Byl to rovněž rok, kdy bylo několik našich vojáků zabito v Afghánistánu. V misi s námi byli někteří, kteří je osobně znali, ale i ti, kdo jejich jména slyšeli poprvé, tím byli zasaženi. Spontánně se vojáci skládali na podporu jejich rodin, jejich fotografie umístili bez jakéhokoli podnětu shora na čestném místě, pod našimi vlajkami a chodili se tam tiše modlit, pokud byli věřící, nebo v tichu přemítat a vzdávat jim úctu. To bylo silné a nezapomenu na to nikdy.

Poznání

V misi se člověk jakoby probouzí. Za toho půl roku vypětí a mezních situací pozná sám sebe lépe než kdy předtím. Pozná v sobě to dobré, ale i to zlé. Obě jeho stránky se vyjasní a probudí k životu. V tom jsem poznal důležitost autority velitele (a my jsme měli skvělého velitele), který dokáže včas rozpoznat to zlé, co se v jeho podřízených probouzí, a utne to hned v zárodku. To dobré naopak podpoří. Stejně to ale nakonec musí člověk vyřešit sám, zvláště po návratu, kdy uzda vojenské subordinace a poslušnosti povolí. Aby se pak voják nestal bezuzdným.

S každou další misí to začíná znovu, protože nahlédnout a poznat sebe sama zcela a naprosto možné není, pořád je co objevovat.

Na misi se voják vzdává své svobody a mnohých svých práv, vlastně i práva na život, když jej vydává všanc. Hodně toho ztrácí, některé věci navždy, třeba naivitu a nevinnost. Ale o to víc se mu otevírá cesta nejen k poznání sebe sama, ale i ke světu kolem něj, k Božímu řádu. V mnohých vojácích se během mise probudí víra, i když k tomu dříve nikdy neměli sklony. Je mnoho vojáků, kteří se nechají po misi pokřtít, a řada z nich mne oslovila s žádostí o církevní svatbu. Pocítili, že jejich život a vztahy mají mít i nějaký vyšší rozměr. Vojenská mise tak bývá často i jinou misí, misií, ale ne proto, že by na tom kaplani usilovně pracovali, to se ani nesmí. Stačí jen tomu neklást překážky a trpělivě pozorovat, jak Kristovo evangelium roste právě tam, kde je ho třeba.

Vojenské bohoslužby v misi

Jako mají bohoslužby mnoho podob v tradičním církevním prostředí, nejinak je tomu i v armádě. Můžete tam zažít okázalé ekumenické bohoslužby ve vojenském kostele sv. Jana Nepomuckého v Praze, skromnější bohoslužby na setkání vojenských kaplanů, bohoslužby na jednotlivých útvarech v místních kaplích i velice skromné až improvizované bohoslužby polní v misích nebo na cvičeních. Stejně jako v církvi je předsedající bohoslužeb tím, kdo do velké míry určuje jejich podobu.

Když jsem poprvé sloužil v misi polní bohoslužbu, cítil jsem určité rozechvění a respekt. V takovém prostředí není žádná pomůcka, žádné kulisa, která by vám tu službu ulehčovala. V lese nemáte k dispozici varhany, střechu nad hlavou, ani stěny kostela, které by vás izolovaly od ruchu tam venku. Konáte službu nikoli v taláru, ale v maskáčích, snad jen se štólou na ramenou, která vás identifikuje jako kaplana, což je dobré, ale nic jiného vám v té službě nepomáhá. Vítr vám se štólou hází, zhasíná svíčky nebo odnáší listy s kázáním, v nejnevhodnější chvíli se spustí déšť a vaše slova se málem ztrácí v tůrování motorů projíždějících vojenských vozidel. Vojáci, kteří si vás přišli poslechnout, tam často přišli ze zvědavosti, většinou nejsou věřící, a vy víte, že také mohou kdykoli odejít. Zůstane jen ten, koho biblická zvěst, kterou se odvažujete tlumočit, osloví, zaujme. A v tom je právě to úskalí. Jak vojákům kázat? V armádě je velmi silný odpor k podlézání. Jako v každé organizaci, kde je jasný systém autority, i tady se najdou „hujerové“, kteří si to u velitelů chtějí udělat dobré, nadšeně kývají jejich slovům a vynášejí schopnosti svých nadřízených do nebes. Jakkoli jich je naštěstí jen pár, v řadách ostatních vojáků tento přístup vyvolává zhnusení a opovržení. Proto kazatel musí být velice opatrný, aby se nesnažil svým posluchačům podbízet. Musí volit slova a příměry tak, aby bylo jasné, že není tak docela jedním z nich. Ano, nosí stejnou uniformu, ve výcviku střílí stejnou zbraní, ale tím podobnost končí. Kaplan většinou není tak docela podroben stejnému vojenskému drilu, má daleko větší svobodu a volný přístup ke všem těm majorům, plukovníkům, ba i generálům, které běžný voják zahlédne spíše zřídka a ještě zdálky. Kaplan sice sedí jakoby na dvou židlích, je duchovním i vojákem, ale je především a zejména duchovním. Ale protože vše v armádě má svůj důvod, své místo, tak i kaplan musí mít své místo. Je tu proto, aby dokázal něco důležitého říci, aby dokázal promluvit do situace vojáků, kteří žijí úplně jiný život než on, a přece jsou to lidé, které trápí podobné starosti a prožívají i podobné radosti.

A tak jsem s ulehčením zjistil, že můj problém „jak kázat“ vlastně žádným problém není. Je to normální farářská práce, jen v jiných kulisách a podmínkách, ale obsah je úplně stejný. Kaplan navíc může s chutí zapomenout na všechny módní či moderní přístupy k Bibli, na civilní interpretace či odmytologizování a odhodit je jako nepotřebnou veteš. S tím by mezi vojáky neobstál. Právě v tomto prostředí, kde se počítá se smrtí, kde si lidé velice často kladou otázku po smyslu umírání a tím i po smyslu života, znějí biblická, opravdová biblická slova jako zvon. Netřeba vymýšlet jiné termíny. Bůh, spása, zatracení, život věčný — to jsou slova, kterým vojáci v jádru rozumějí. Chápou smysl jednotlivých slov, jako je chápe každý dospělý. To, co ze slov dělá určitou hádanku, tajemství, mystérium, je zvěst z těch slov utvořená, nikoli slova samotná. A tak jsem v misi kázal na slova Starého i Nového zákona a modlil se se svými vojáky stejně, jako bych sloužil doma v kostele. Snad jen s jakousi větší svobodou, protože posluchači pod kazatelnou smrkového pařezu vnímali biblická slova autenticky, bez zkreslení liberálních teologů nebo pokrokových profesorů. 

Podobně jako slova ovšem nesou své poselství i symboly a gesta. V tom je ostatně armáda církvi velmi podobná. Armáda má svou liturgii při nástupech a přehlídkách, má své symboly v podobě bojových praporů a státní vlajky, sakrální hudbu suplují v armádě státní hymna nebo husitský chorál Ktož sú Boží bojovníci. Velitel je svým způsobem kněz — sám trochu nedotknutelný, který komunikuje s těmi ještě vzdálenějšími a nedotknutelnějšími, třeba s generály. Proto gesta a symboly jsou pro vojáky velmi snadno srozumitelné a usnadňují náboženskou komunikaci. Tak třeba trojiční požehnání a žehnání křížem na konci bohoslužeb není problém, protože vojáci nějakou podobnou „tečku“ za náboženským obřadem očekávají. Stejně tak večeře Páně byla v misi každonedělní součástí bohoslužeb nejen proto, že to považuji za správné a ulehčovalo to přítomnost několika katolických vojáků ve shromáždění, ale i proto, že pro ty ostatní to byl viditelný symbol něčeho zvláštního, umocněný tím, že jinak byl alkohol v misi striktně zakázán.

Ekumena

Ekumena, otevřená spolupráci se zástupci ostatních křesťanských církví, byla v mém případě nutností. Křesťané tvořili v českém kontingentu menšinu, českobratrských evangelíků nás tam bylo doslova jako do mariáše. Naše dosavadní Agenda naštěstí nabízí liturgii, která je blízká katolické mši, takže v tomto ohledu to nebyl problém. Měli jsme tam velice laskavého pravoslavného křesťana, ale ať jsem se snažil, jak chtěl, této liturgii se mi přiblížit nepodařilo, aniž by to nebylo směšné, nebo dokonce vyprázdněné.

Po většinu času byla rovněž výtečná spolupráce s kaplany jiných národů na základně, věřili jsme všichni v Krista a dělali stejnou práci, takže domluva byla skvělá. Kaplani se ale měnili každé dva měsíce (kromě mě), takže byly i problémy; s jednou evangelickou kaplankou byla spolupráce téměř vyloučená. Ale to se stává v každém kolektivu. Celkově fungovala v misi ekumena lépe než v zázemí doma.

Zvláštní kapitolou byla tzv. Humanitní služba To je pokus nizozemské armády dát stejný prostor, jaký je věnován věřícím, rovněž nevěřícím. Byl to tedy doslova a do písmene kaplan pro nevěřící. Chodil za vojáky a povzbuzoval je podobně jako kaplan nebo psycholog, ale nebyl ani jedním z nich, což samozřejmě u všech budilo otázky, jakou pomoc a zvěst vlastně nabízí. Konala se také pravidelná nedělní shromáždění ateistů za účasti humanitního kaplana, která měla nahrazovat bohoslužby. Jak to vypadalo, si asi umí každý představit. Když z bohoslužeb odstraníte Boha a víru, zbude vám pak snad jen sbírka a pozvání na kávu. A právě tak to také vypadalo. S Humanitní službou se ekumena dělala dost těžko, i když měly být jejich obsahem třeba tak snadné věci jako podoba vánočních bohoslužeb. Co s lidmi, kteří při bohoslužbách nechtějí číst z Písma ani pronést text modlitby a vlastně ani na těch bohoslužbách nechtějí být?

Právě i na této zkušenosti se ukázala pravdivost křesťanské cesty, která se nechce za každou cenu přiblížit lidem, usnadňovat to, co už v podstatě snadné je, a mluví k lidem slovy a symboly časů rané církve. Netřeba to měnit. Živý důkaz jsem viděl na vlastní oči: ateisté, kterých já jsem měl na bohoslužbách většinu, buď nechodili do shromáždění vůbec, nebo chodili na bohoslužby ostatních církví. Na „lidoslužby“ Humanitní služby nechodil skoro nikdo. Nejstarší symbolika a ta nejkřesťanštější slova prvních staletí přitahují i ateisty daleko více než služba, která se jim snažila přiblížit co nejvíce. Zkušenosti z mise mne přesvědčily o tom, že konzervativismus biblické zvěsti sluší nejlépe, však Kristus sám své učení, třeba řečmi v podobenství, svým posluchačům nijak neulehčoval, spíše naopak. Ani sami jeho učedníci mu často nerozuměli. Ale cítili, že jeho slova jsou ryzí pravda. Kdo věří v sílu Božího slova a Boží moci, ten se nepotřebuje podbízet lidem mimo církev. Ti přijdou za silným Slovem nakonec sami.