Meze osobního přístupu

Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.

Filipským 4, 6—8

Za duchovním nepřichází obvykle člověk „zvenku“, když nemusí.  Již bylo řečeno, že duchovní se v očích příchozích nachází na okraji běžného světa podobně jako lékaři některých specializací a obecně lidé některých profesí. Lékař se může pokusit rozehnat pacientovy rozpaky slovy „nahé pacienty vídám denně“. Může si však farář nebo kaplan dovolit říci „to už jsem slyšel mockrát“? Čeká se od něj osobní přístup, přece však si stěží nevšiml jisté podobnosti lidských osudů.

Věta „to už jsem slyšel“ však může na člověka v problémech působit tak, že jeho zpovědník z jeho zpovědi slyší jen tu šablonu, že se na něj dívá skrze předsudek. Že nevnímá tu osobní živou zkušenost, že nevnímá míru bolesti, hněvu nebo znechucení, kterou člověk zakouší.

Jedinečný případ

U lékařů někdy lidi odrazuje právě ten rutinní přístup: krevní obraz a tlak odpovídají nemoci A, nasadíme tedy prášek B. Všechno další, co jsem lékaři vyprávěl, jako by neslyšel. Viděl jen tu šablonu, uplatnil zažitý postup. Ale zkusme si představit opačnou variantu: při pohledu na výsledek krevního obrazu a monitor diagnostického přístroje lékař řekne: „Tak s tím jsem se ještě nesetkal, takový případ literatura nezná!“ V tu chvíli právem zamrazí. Pokud je případ originální, nikdo se s ním ještě nesetkal a samozřejmě se ani nepokusil najít řešení. To je mimochodem velké neštěstí vzácných genetických chorob. Díky Bohu, jejich řešení se dnes nevzdává. Jednotlivé případy se zařazují do světové genetické databáze, zda se snad na celém světě nenajde pět, deset podobných lidí. Protože pro skupinu se řešení hledá snáze.

Je pochopitelné, proč člověk touží být vnímán jako originál: někdo spolu s ním věci prožívá. Nepřeslýchá, nezahazuje z jeho vyprávění detaily, které nezapadají do hotové šablony. Můžete vyprávět i o něčem, co se přímo netýká vašeho problému, co vás představuje jako celého člověka. Jenže když člověku řekneme: „Váš případ je jedinečný,“ říkáme tím také jedním dechem: „Jste v tom sám.“ Já jsem sice v tuto chvíli ve vašem problému s vámi, ale na řešení budete prakticky sám. Nejsou žádná vodítka, žádné vzorce, protože vaší cestou před vámi nikdo nešel. Není celkový plán, to znamená, že nejsou ani dílčí kroky. A to nakonec znamená, že není znám ani první malý krok, který byste ve své situaci měl podniknout. Je před vámi velké prázdno a je jen na vás, jak je naplníte.

Lék na bolest

Zažijete spoustu lidí, na kterých je úplně vidět úleva, že se mohli někomu svěřit. A budou i případy, kdy už to samo je řešení. Někomu panák slivovice srovná žaludeční slabost a k doktorovi s tím už druhý den jít nemusí. Lidská blízkost má nepochybně svou moc, někdy si o věci s někým promluvit opravdu stačí. Někdy však ta okamžitá úleva může být přeceněna. Pojmenování problému sice skutečně je první krok k řešení, ale ne řešení samo. S něčím se svěřit může snadno fungovat tak, jako když si člověk vezme brufen a nabude tím dojmu, že se mu uzdravil zkažený zub — vždyť (prozatím) pře stal bolet. Okamžitá úleva, kterou člověk na lidech pozoruje, je jedna z nejhezčích věcí na duchovenské práci. Je však třeba si zachovat střízlivost, nenechat se opít okamžitým úspěchem. Když necháváme lidi svěřit se, v podstatě jim podáváme analgetika, léky na bolest. Stejně jako v medicíně to je samo o sobě řešením jen u lehčích případů, při chvilkové slabosti, obvykle to však neodstraňuje příčinu. Umožnit okamžitou úlevu je samozřejmě téměř vždy dobrý první krok. Jenže účinek léku odezní, bolest se vrátí. Stejně tak lidé se někdy po čase vracejí se stejným problémem. Líčí jej stejně upřímně, třeba s novými detaily. Úleva se opět dostaví, možná už méně intenzivně. Je tedy třeba buď zvýšit dávku, nebo častost podávání. Pastýř se z lékaře může nevědomky stát dealerem utišujících prostředků.

To konečně zná každý křesťan, pokud v sobě pěstuje laskavost, pochopení pro druhé: lidé mají sklon vracet se stejnými problémy, u kterých nenastává žádný posun. A tady je třeba zdůraznit, že existují také problémy bez řešení v tomto světě. Nebo problémy, u nichž jde předložit jen zmírňující řešení, problém sám nelze odstranit zcela. A zde skutečně nezbývá, stejně jako v medicíně, podávat utišující prostředky stále. Naslouchat lidem v jejich trápení je důstojný a potřebný úkol, zvláště je-li člověk jediný, kdo může úlevou posloužit. Nepochybně jsou lidé, kterým moc poradit nejde — takový případ přibližně rozeznáme podle toho, že nikdo neví, co poradit. Zde skutečně nezbývá než trpělivě naslouchat, byť se problém nemění. Je to lidské teplo, které přináší alespoň nějakou úlevu.

Bůh ve mně

Rozhodně však neplatí, že pojmenování problému už JE řešení. Že sebepoznání rovná se uzdravení. Je s podivem, jak příznivého přijetí se myšlence doprovázení k sebeuzdravení často dostává právě v církvi. Myšlenka sebeuzdravení přece znamená pravý opak ústředního křesťanského vyznání, že člověk sám sebe nespasí. Že je mu třeba lékaře zvnějšku, Krista. Kristova uzdravující moc nespočívá v pouhém doprovázení, v pouhé radě. Ale v Kristově razantním činu, vlastní rozhodné změně: vtělení, ukřižování a zmrtvýchvstání. Ježíš nedoprovází, ale vší lidskou zkušeností již napřed prošel před námi. A svým činem člověka také osobně zavazuje. V předjímce to zaznívá už na počátku Desatera: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Něco jsem pro tebe udělal, proto se od tebe něco málo čeká.

Představa sebeuzdravení člověka skrze sebepoznání je variantou starších samospasitelných teorií gnostiků novozákonní doby: je v tobě božská jiskra, kterou je třeba osvobodit. Pokud v sobě budeš pátrat dost dlouho, najdeš Boha. Hledá-li člověk Boha sám v sobě, hledá něco, co tam není. A stejně jako když hledáme něco, co tam není, třeba v šuplíku, budeme se v sobě jen neustále přehrabovat.

Nebo nalezneme svou definici, identitu, v nějaké diagnóze. Je za jímavé, jak častým motivem je v současné kultuře postava s nějakou duševní nemocí či poruchou osobnosti. Zápletka pak do velké míry spočívá v tom, že se ústřední postavě musí její okolí nějak přizpůsobit. Hrdinova porucha znamená velký přínos, obvykle pro nastolení spravedlnosti, protože to obvykle bývá detektiv (či detektivka).

Je to znamení doby, kdy i v běžném životě hledá mnoho lidí svou identitu v nějaké diagnóze. Vaše originalita, výjimečnost je tak v tom, co na rozdíl od ostatních nedokážete. Rozumnější se mi jeví hledat svou výjimečnost spíše v tom, co na rozdíl od ostatních dokážu. Co do světa mohu vnést já, a ne někdo jiný, co druhým mohu dát já, a ne někdo jiný. Setkáte se však s tímto sebepochopením: to a to nemohu, nepřekonám. A vy jste povinni na mě brát ohled. Svůj prostor ve světě, svoje místo získávám tím, že v tom a v tom kolem mne lidé musí našlapovat zlehka, jako by chodili po posvátné půdě, na místě svatém. Vaše originalita je v něčem, co nedokážete, nemůžete snést. Vaše nemoc začala mluvit za vás, začala vás cele představovat. Stala se vaší identitou.

V podobenství o ovcích a kozlech se ukáže, že ten, komu spravedliví prokázali pochopení, byl Kristus sám. Stěží však bylo napsáno proto, abychom sami sebe viděli na místě toho skrytého Krista, vposledku soudce lidí, posledního soudce. Aby se míra ohledů, které lidé mají k nám samým, stala mírou jejich mravnosti a my samotnými soudci.

Sebezáchova

Zrnko něčeho důležitého v tom však přece je: nárok na člověka musí mít nějakou mez. Míra toho, co se smí od člověka žádat, co ode mne druzí mohou žádat, není jen nějaké praktické opatření. Je to mez, hranice, která je svatá: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách.“ Je-li posvátná hranice, za kterou už nejde víc žádat ani od dobytka, tím spíše ne od člověka. Aby tato hranice nebyla překračována, není nějaký „de jure“ nárok člověka, který se bohužel v praxi neuplatňuje. Ne, člověk sám je před Bohem povinen chránit hranici nároků druhých na svou osobu, za kterou už lidé nemohou zajít. Člověk je povinen nenechat se zničit, protože cele nepatří jednomu člověku ani všem lidem dohromady, ale jen Bohu. K pastoraci tak patří i výzva: Nenech se zničit. Ne jako dobromyslná rada, ale jako připomenutí povinnosti před Bohem, jako morální příkaz.

Člověk je povinen sám sebe zachovat, nevydat se dnes lidem zcela. Protože neví, co po něm bude chtít Bůh zítra. Musí se trochu šetřit, protože zítra musí fungovat. Naše originalita nespočívá v tom, co vydolujeme ve svém nitru, jak dobře si ohmatáme své pocity a prožitky. Originalita člověka je v tom, že od něj Bůh zítra ještě něco čeká. Abrahamovi ve věku pětasedmdesáti let (!) říká Bůh: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“

Snadno lze pozorovat, že lidi nejlépe udržuje naživu, když se od nich ještě něco čeká. Překvapivě čilí bývají starší lidé, kteří mají výraznější podíl v péči o vnoučata. Nebo na kterých stojí nějaký místní zájmový spolek. Lidi, kteří zvítězí nad různými závislostmi, většinou vede odpovědnost k vlastním dětem, rodičům; dostat se ze dna kvůli sobě samému kupodivu málokomu stojí za to. A obráceně: člověka často poslalo na dno právě to, že od něj nikdy nikdo moc nečekal.

Že se na člověka klade nějaký nárok, je tedy dobrá věc. Toto vědomí by mělo být součástí pastýřské praxe. Jenže pastýř není Bůh, aby věděl, co přesně se od konkrétního člověka čeká. Obecné „Bůh s vámi má jistě ještě nějaký plán“ někdy na chvíli pomůže, ale je to opět analgetikum. Protože nakonec zase posílá člověka, aby pátral sám v sobě, hledal tu jiskřičku osvícení, která tam ve skutečnosti není.

Co vždy uškodí, co nikdy neuškodí

A tak v pastýřské praxi musí být přítomné i to, co je mimo člověka. To, co se od člověka čeká, aby byl obrazem Božím. Ať má člověk za sebou cokoliv, nemá smysl, aby sám sebe umrskal samou vinou a hanbou. Proto byl konečně Kristus křivě obviněn, zmrskán a zemřel v hanbě na kříži, abychom mohli „obléci Krista“, aby nám propůjčil novou důstojnost pro příští dny. Ano, co je za námi, na to se často opravdu nedá ani dívat, to neslibuje žádné vyhlídky do budoucna. Bůh však na kříži právoplatně vyhlásil, že tím nejsme zatíženi. Byli jsme ledasčím, nyní se od nás něco čeká jako od nových lidí, bez starých dluhů. Kristova oběť osvobozuje člověka od nutnosti nekonečného sebehodnocení a nekonečného hledání sebepřijetí a sebelásky.

Protože je člověku pro příští dny dána tato nová identita, nemá právo sám sebe zničit. Pastýř by měl počítat s tím, že u každého existuje něco jako neřest: způsob chování, který se nám nikdy nevyplatil, vždy nás i lidi kolem nás poškodil a ke kterému máme přesto sklon stále se vracet. Vnitřně se s takovým sklonem nikdy nerozejdeme. Nám osobně bude vždy připadat jako náš originální rys, jako naše osobitost. Ale všem zvnějšku se právem tento náš sklon jeví jako obecná chyba, které se dopouští spousta dalších lidí. Jako něco, co není ani trochu originální. Naopak, má to u všech obdobný průběh, stejně předvídatelné špatné konce, obdobný druh omluv a výmluv. Zvyky a způsoby chování, které nejsou příjemné naprosto nikomu kromě toho, kdo je provozuje, pojmenovat jde. A když je pastýř pojmenuje, nestává se žádným sudičem. Když si například všimnete, že má někdo rozepnutý poklopec, ale necháte ho tak chodit celý den, nijak jste mu tím nepomohli. Je dobré upozornit na to, co nepomohlo nikdy nikomu.

Stejně tak jsou způsoby chování, které, pokud člověku přímo neprospějí, rozhodně mu nikdy nejsou na škodu. Nikdy nikomu neuškodilo, pokud něco umí. Nikdo neutrpěl tím, že umí šít či svářet, plavat či zpívat, mluvit cizím jazykem nebo z hlavy počítat. Když se člověk něco nového naučil, něco starého kvůli tomu nezapomněl. Nikdo se nezlobí na člověka, který umí pevně podat ruku a dívat se do očí, který umí dobře vyprávět a vydrží vyprávění poslouchat. Nic z toho nejsou spontánní projevy, ale věci, které se člověk nejdříve neobratně, obtížně učil, nyní jsou však jeho druhou přirozeností — ctností. Přitom si povšimněme, že lidem to, co dobře umí, zdaleka ne vždy přináší osobní radost, nijak si na tom nezakládají — ale druzí to obdivují, druhým to radost přináší.

Žádný člověk tak nevisí ve vakuu, ale pohybuje se ve stvořeném světě. Duchovní by měl mít o řádu stvoření nějaké povědomí. Není to norma, do které bychom chtěli lidi vecpat, abychom je měli více pod kontrolou. Naopak, jsou to věci, které celkem spolehlivě učiní lidi silnějšími, takže nás budou potřebovat o něco méně. I ve světě po pádu můžeme snadno pojmenovat věci, které člověka vždy budou činit slabším, pokud je nedovede krotit, a které jej rozhodně učiní silnějším, pokud si je dobře osvojí. Nejde jen o to, si člověka poslechnout, ale i mít ho čím vyzbrojit. Jisté vzorce lidského zmaru i zdaru přece jen existují.