Kaplanem na plný úvazek

Nevím, jak prožívají změnu zaměstnání druzí lidé, pro mne to byl vcelku šok, jelikož jsem pracoval plných dvacet sedm let v jedné organizaci. Sice na různých pozicích, ale v jedné a té samé organizaci — Diakonii ČCE. Ke kaplanské službě jsem nesměle směřoval už od roku 2013, kdy jsem svým malým úvazkem pomáhal s „rozjezdem“ této specifické služby v Diakonii. Tuto aktivitu po pár měsících přerušilo vítězství ve výběrovém řízení na pozici „generálního“ ředitele Diakonie. A protože se ani mně nepodařilo prolomit nechvalně známou tradici rychlých odchodů z tohoto postu, vrátil jsem se na začátku roku 2017 zpět k myšlence kaplanské služby.

Naše církev však zpřísnila pravidla pro vstup do této duchovenské služby, musel jsem tedy nejprve absolvovat jáhenskou praxi, což je obdoba vikariátu, kdy se budoucí farář (v mém případě jáhen) pod vedením mentora připravuje na samostatnou službu ve farním sboru. V nuselském sboru jsem se tomu učil celý požehnaný rok, potřeboval jsem se však spíše připravovat na práci kaplana. S tím ale naše řády a pravidla moc nepočítají. Naštěstí jsem měl za sebou dlouholetou praxi a zkušenosti práce s lidmi v sociálních službách, která se pro tuto činnost ukázala jako velmi cenná.

Často se mě lidé ptají, proč jsem si vybral po tak dlouhé době práce v Diakonii právě kaplanskou službu v armádě. Odpověď je vcelku jednoduchá. Samozřejmě by pro mne byla bližší duchovenská služba v nemocnici, ale většina nemocnic má zájem o kaplany jen na zkrácený úvazek. Já se však této službě chtěl věnovat naplno. Druhou možností byla kaplanská služba ve věznicích. Zde už to vypadalo nadějněji, podle informací hlavního kaplana se tehdy blížilo období navýšení tabulkových míst pro duchovní a zájemců o tato místa byl zoufalý nedostatek. Nakonec však vězeňská služba upřednostnila navýšení stavu dozorců. Pro mne tedy zůstala otevřená jen možnost služby v armádě, ovšem mé přijetí nebylo automatické.

Běžící muž

Kaplan je v naší armádě vojákem, a musí tedy splňovat vstupní kritéria jako kterýkoliv jiný rekrut. Zdravotní a fyzické testy. Zdravotní test člověk úplně neovlivní, ale kromě zraku jsem neměl žádné problémy, zato fyzička nic moc. Nakonec jsem vlastně mohl být rád, že jsem musel absolvovat roční jáhenskou praxi, protože jsem měl tím pádem čas na své kondici zapracovat. Když se člověk v jednapadesáti letech začne více hýbat, tělo se hodně diví a pochopitelně vzdoruje. Cíleně jsem běžel asi naposledy na střední škole a najednou jsem měl zcela „dobrovolně“ dvakrát až třikrát týdně běhat. Časem se to poddalo a na konci roku intenzivního sportování už jsem možná vypadal jako běžící muž. K tomu ještě bylo potřeba přidat trénování kliků a sedů lehů, které byly součástí vstupních testů. Ty jsem k své radosti úspěšně zvládl na první pokus a zdárně jsem absolvoval i povinný kurz základní přípravy (přijímač) ve Vyškově. Stal jsem se novým vojákem.

Stejně jako všichni ostatní jsem byl vykulený a překvapený, co to je za jiný svět! Nachází se sice na území naší vlasti, ale je hodně, hodně odlišný od světa sociálních služeb, který jsem tak důvěrně znal. Na první pohled vypadají vojáci při cestě do práce či z práce jako běžní spoluobčané. Civilní oblečení a většina umí i své kolegy pozdravit. První rozdíl je patrný již po pár minutách. Během chvíle všichni splynou ve vojenském stejnokroji — maskáčích. Říkává se, že se člověk do své profese narodí. Jistě, každý máme nějaké vlohy, ob darování, ale vojákem se rozhodně nestanete „přes noc“. Absolvování základního kurzu je pouhopouhý začátek. Každý voják musí ve své odbornosti růst. Některé odbornosti jsou sice podobné i v civilním světě, například ekonom, účetní, personalista či právník, ale v armádě mají svá specifika. A co teprve takový řidič tanku, Panduru či střelec RPG nebo střelec operátor. Takové odbornosti v Lidlu či domově pro seniory u svých zaměstnanců rozhodně nevyžadují. V armádě jsou desítky různých odborností, některé jsou zastoupeny ve všech vojenských útvarech, jiné jsou naopak velmi specifické a výjimečné. Podobné je to s úkoly a povinnostmi vojáků. Třeba to, že každý voják na začátku své vojenské kariéry skládá přísahu věrnosti vlasti. Už ne komunistické straně a pracujícímu lidu, ale své zemi. Že se bude svědomitě a soustavně připravovat k obraně vlasti. Od ledna roku 2005 máme v naší zemi profesionální armádu. Skončila povinná základní vojenská služba a počet vojáků se výrazně snížil. Přestože máme stále pro všechny muže brannou povinnost, je tato vyžadována pouze v případě ohrožení státu či válečného stavu. S končící základní vojenskou službou se naplnilo úsilí obnovit v armádě duchovní službu, která byla násilně přerušena v době druhé světové války a po roce 1948 úplně ukončena. Po padesáti letech v roce 1998 uzavřelo Ministerstvo obrany ČR smlouvu se zástupci křesťanských církví (ČBK a ERC) o zabezpečení duchovní služby v armádě ČR. 

Služba přítomností

Principem duchovní služby v naší armádě je služba přítomností. Vojenský kaplan je součástí dané jednotky. Je přímo podřízen nejvyš šímu představiteli jednotky, ale přístup k němu má kterýkoliv voják bez ohledu na hodnost a zařazení. V armádě totiž nemůže platit demokracie ve všech směrech. Naopak velmi důsledně se dbá a dodržuje hierarchie (nadřazenost a podřízenost) řízení. V zásadě když voják něco chce, musí jít nejprve za svým nadřízeným, ten se obrátí zase na svého nadřízeného. V případě kaplanů či psychologů to však neplatí. Naopak vojákům musí jejich nadřízení umožnit návště vu kaplana (rozhovor s ním) bez odkladu ihned. Je to však spíše taková pojistka, než že by to vojáci v nějaké větší míře využívali či zneužívali. 

Často se mě lidé ptají na to, co si mají představit pod pojmem služba přítomností. Zjednodušeně se dá říci, že kaplan je s vojáky při každodenních aktivitách. Samozřejmě nemůžu být denně se všemi, protože na jednoho kaplana připadají vojáků stovky. Ale protože jako vojenský duchovní jsem součástí jednotky, jsem také voják a můžu se účastnit kteréhokoliv výcviku. Při náročném pochodu, tělesné, střelecké, taktické, chemické, ženijní, spojovací či jiné přípravě. Vojáci se mohou se mnou potkávat v různých situacích, nejsem pro ně vzdálený ani neznámý člověk. A když pak někdy přijde krize, komplikace a potřebují pomoct, vědí, že se na mne mohou obrátit. Občas vojáci říkávají, že je dobře, když kaplan „nemá moc práce“, protože to svědčí o tom, že jsou vojáci v pohodě a naše země je v míru.

Úkolem vojenských kaplanů není evangelizace či misie. Mnoho vojáků ví nebo alespoň tuší, co znamená křesťanství, víra v Boha. Pak není nic výjimečného, když se na kaplany obrací, aby se za ně pomodlili. Někteří vojáci nás mají jako talismany. Mají pocit, že se jim nic zlého nemůže stát, když je kaplan nablízku. Nebo si aspoň dají na krk křížek nebo přívěšek s archandělem Michaelem, patronem vojáků. Samozřejmě, každý to tak nemá, ale není to ani nic mimořádného. Zejména když se jejich situace zkomplikuje. Třeba účastí na zahraniční misi, kde jsou vojáci po delší čas odloučeni od svých blízkých, jsou skutečně ohrožení na životě, protože v daných zemích dlouhodobě trvají vojenské konflikty. Proto jsou kaplani na tyto mise vysíláni také a jejich služba přítomností je zde velmi důležitá a potřebná.

Neméně důležitým úkolem kaplanů v armádě je „dohled“ nad dodržováním lidských práv a hodnot. Aby nebyla pošlapávána lidská důstojnost, nedocházelo ke zneužívání nadřazenosti, šikanování a ponižování druhých. To se někdy hůř odhalí, maskuje se to náročností a nutností výcviku. Vojáci se totiž musí v krizové situaci umět rychle rozhodnout a plnit úkoly podle předem naučených povelů a drilů. V této náročné situaci by se mohlo stát, že velitelé zneužijí svou pravomoc. Je to velmi citlivé téma a naštěstí se často nestává, že by se takový problém musel řešit. Kaplan vždy musí zaujmout neutrální postavení a vyslechnout obě strany, samozřejmě tak, aby se zajistilo bezpečí a ochrana vojáka, který žádá o pomoc. Kaplani totiž ctí právo na zpovědní tajemství. Co je nám důvěrně sděleno, nesmíme říci nikomu jinému, abychom neohrozili vyzrazení identity. Samozřejmě se tato ochrana nevztahuje na informace, které se týkají plánované trestné činnosti. Tam naopak je i kaplan povinen takovou informaci předat policii.

Jako vojenský kaplan mám na starosti zajištění duchovní stránky při různých slavnostních nástupech či pietních aktech k různým výročím. Většinou se jedná o krátké zamyšlení, modlitbu a požehnání. V našem útvaru bohužel zemřelo několik vojáků při výkonu služby. Každoroční pietní akty jsou v mé režii. S vojáky, kteří mají zájem, objíždíme hroby padlých a setkáváme se s pozůstalými. 

Kaplan svou přítomností v armádě nenahrazuje činnost církví. Pokud jsou mezi vojáky také křesťané, zůstávají nadále členy své církve tam, kde bydlí. Přesto je možné nabízet vojákům i v rámci pracovní doby duchovní službu. V mém případě už dva roky nabízím jednou týdně ekumenickou bohoslužbu. V táborských kasárnách je asi pět let vybudovaná svatováclavská kaple. Je to malá, ale útulně vybavená místnost, kde se scházíme v počtu dvou až patnácti vojáků. Nikdy nevím, kolik lidí přijde, ale postupně se okruh zájemců rozšiřuje. Někteří přicházejí ze zvědavosti, nebo je přivede někdo s sebou. Obsah liturgie bohoslužby je různý, ale nikdy nechybí modlitba, čtení z Písma, krátké kázání a písně. Písně vybírám tak, abych mohl doprovázet na kytaru. Mnohdy jsou to písně třeba od Hutky, Kryla či Spirituál kvintetu. Také kázání bývají jiná, než známe běžně z kostelů. Vojáci nemají problém během promluvy se ihned zeptat, když je něco zaujme, osloví. Je to velmi podnětné a zajímavé. Farář v kázání obvykle položí řečnickou otázku a odpoví si na ni sám. Tady ne, tady se spustí lavina odpovědí nebo dotazů, jak to myslím, co jsem tím chtěl říci. Začal jsem s tím už cíleně pracovat. Přednesu nějaký názor a k němu se rozvine zajímavá diskuse. Mnohdy vojáci přicházejí na bohoslužbu o něco dříve, uvařím třeba kávu nebo čaj a povídáme si. Pokud si nápoj nevypijí včas, vezmou si jej klidně s sebou na bohoslužbu. Zajímavostí naší bohoslužby je i to, že se jedná o jediné místo v armádě, kde je možné pít alkohol. Protože je však tato bohoslužba ekumenická, je otázkou, komu z účastníků mohu večeři Páně vysluhovat. Většina účastníků jsou katolíci nebo jen sympatizanti. Po vzoru mého předchůdce pokračuji v praxi přípitku na život. Společenství u jídla i pití má také velký význam, i když je jen symbolické. Mnohdy se už stalo, že vojáci přinesli sušenky, čokoládu a jiné pochutiny. Nazývají pak bohoslužbu oázou pohody, klidu i času pro rozjímání.

Po třech letech své služby se zdaleka nepovažuji za zkušeného vojenského kaplana. Sloužím u bojového praporu v Táboře, který je vojenským městem již od svého založení husity. Kdybych měl za těch pár let shrnout několik poznatků, tak by to byl specifický jazyk vojáků. Nejenže je hodně obhroublý a není výjimkou, že i velitelé při poradách používají sprostá slova. Specifikou je i obrovské množství zkratek. Ze začátku jsem vůbec nechápal, co která zkratka znamená. Dnes je to o hodně lepší, ale občas stále ještě tápu. Druhým charakteristickým specifikem vojáků je disciplína. Vojáci jsou od samého vstupu do armády trénováni v různých drilech a uposlechnutí rozkazů velitelů. Když v době pandemie vojáci pomáhali v ne mocni cích a zařízeních sociální služby, tamní představitelé byli často příjemně překvapeni, že vojákům stačilo jen něco říci a oni se hned bez diskuse chopili díla. Pro většinu vojáků je práce v armádě skutečnou službou vlasti. Jsou to hrdí vlastenci, kteří jsou připraveni bránit svou vlast i s vědomím toho, že při tom mohou položit to nejcennější, svůj život. Klobouk dolů před každým z nich!