Jedno a mnohé

Pamatujete se, že když jste byli pohané, táhlo vás to neodolatelně k němým modlám. Proto vám zdůrazňuji, že žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne: „Ježíš buď proklet“, a že nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán“, leč v Duchu svatém. Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.

1 Korintským 12, 2—7

V předchozích textech jsme se zabývali krajními zkušenostmi  člověka: vytržením z normálního života v nemoci, samotným

krajem života v umírání. I vyčleněním ze společnosti, odsouzením k odnětí svobody. Údělem, v němž je člověk sám, má svůj zvláštní příběh. Zbylé měsíce jsou věnovány vojenským kaplanům a životě v armádě. I když nemocniční i vězeňské prostředí má v sobě kasárenského (ostatně i základní škola a domov důchodců), přece jen, armáda je jistým protikladem: máloco představuje tak silně společnou zkušenost jako vojenská služba. Málokde se zažije taková blízkost. Proto přispívám touto obecnější úvahou nad protikladem zážitku jednoty a čistě osobního prožívání.

„Každý jsme originál, naše zkušenost je jedinečná.“ „To podstatné máme všichni společné.“ Obě věty znějí stejně hezky, vzbuzují jaksi pocit povinnosti se k nim přihlásit, podepsat je. Lze je tedy s úspěchem použít jako závěr článku či epizody televizního seriálu a bude to znít dobře. Riziko, že by někdo něco namítal, je malé.

Právě pro svou samozřejmou autoritu jsou tyto dvě věty velmi nebezpečné. Pokud se vezmou do důsledků, jedna druhou popírá.

Protože pokud to podstatné máme všichni společné, pak to, co nemáme společné, co zažil třeba jen někdo, co potřebuje třeba jen někdo, není podstatné. Dalo by se nakonec říci: Proč s tím vlastně otravuje? A říkáme to přesně tomu, pro koho je jeho jedinečná zkušenost tím nejdražším, což asi zabolí. Na druhou stranu, pokud je tou největší autoritou můj osobní zážitek, docházím nakonec k to mu, že ho slovy nejde vypovědět. Že ho nelze sdílet. Že nakonec s druhými nemám nic společného.

Středověký spor

Z evropských, ale i českých dějin známe tento střet dvou prožívání lidské zkušenosti jako „spor o univerzálie“, spor realismu a nominalismu, jehož část probíhala na Karlově univerzitě před husitskými válkami. Realismus tvrdil, že to, jak věci společně prožíváme, jak jim říkáme, je skutečnější, reálnější než jednotlivé zážitky. (Na této pozici byl Jan Hus.) Nominalismus tvrdil, že skutečné jsou zážitky a to, jak jim obecně říkáme, jen taková pracovní jména, nomina.

Tohoto sporu se s velkým gustem užívá jako důkazu, že ve stře do věku lidé řešili samé blbosti. Řekněme rovnou, že jsou to skutečně falešné protiklady, ale ne blbosti, protože lidé svět takto různě skutečně prožívají. A to, jak svět prožívají, je motivuje k jednání. Jak ukážeme, tyto dva pohledy na svět hýbou jednotlivými lidmi i politickým děním mocně dodnes.

Chyba tohoto sporu je v tom, že hledá Boha čistě v lidské zkušenosti, ve světě. Na svět se dá dívat jako na „jedno a mnohé“ (jak se tomu sporu také říká). Ale Bůh je nad světem, tento svět jej nepojme. Bůh není ani jedno, ani mnohé. Ale právě jeden ve třech. Jeden Bůh ve třech osobách, jednota a zároveň vztah.

Krása, ale i problém středověku tkví v tom, že Bůh byl blízko, za vesnicí. Až moc blízko. Středověký člověk opomíjel, že Bůh, poslední autorita, je skutečně mimo tento svět. Na druhou stranu, pro to, jak lidé uvažují, jak prožívají svou zkušenost, měl středověk daleko větší citlivost, než máme dnes. Jak jsme řekli, jednota na jedné straně a autenticita, originalita na druhé hýbou naším světem dodnes. Říkáme zde rovnou, že ani jedné nejde dát konečné slovo — to však neznamená, že to lidé nedělají.

Východ — touha je utrpení

Důraz na jednotu nebo na opravdovost osobní zkušenosti formuje celé velké kulturní okruhy. Na Východě zvítězila jednota bez boje, spor ani neproběhl. Pro myšlení Východu, jak se s ním setkáváme v buddhismu a hinduismu, skutečně existuje jen velké Jedno, jakýkoliv rozpor je iluze. Za hlavní iluzi pokládá Východ vůbec si něco přát. Protože nejdřív člověk trpí tím přáním — hladem, žízní, touhou —, aby pak byl zklamaný z toho, jak se přání naplnilo, aby pak zase přišlo jiné přání a tak pořád dokola. Něco si přát, to je zdroj trápení. Přání má jedinec, ale i jedinec je iluze. Nejlepší je samostatně nebýt, splynout vjedno.

Východní myšlení má minimálně na vzdělance naší doby velký vliv. Můžeme si povšimnout, jak často se jako platný argument objevu je zdánlivě dobrosrdečné „no tak, to přece nepotřebujete“. V ne dávných politických debatách v naší zemi tak zaznělo: „Ne potřebujete zásobník na třicet ran. Vlastně ani pistoli nepotřebujete. Průměrná česká rodina nepotřebuje každý rok létat na Malorku nebo do Egypta. Vlastně ani do Chorvatska jezdit nepotřebuje. Ne potřebujete každý jezdit sám autem, když můžete vlakem. Nepotřebujete každý bydlet ve vlastním domě. Nepotřebujete každý den jíst maso.“ Moment! Kde vzalo slovo „potřebovat“ tu morální autoritu? Samozřejmě, že nic z toho jmenovaného nutně nepotřebujeme. Vtip je v tom, že to chceme! Slovo „chceme“ má ve svobodné, západní společnosti vyšší morální autoritu než slovo „potřebujeme“. Protože se navzájem ve svých přáních respektujeme.

V zásadě křesťansko-demokratické poválečné uspořádání Evropy, jehož ducha jsme po listopadu 1989 převzali, vychází z liberálního konzervativismu. Tedy z nauky, že člověk je padlý tvor a svobodu, kterou má, většinou použije nějakým marnivým, až osobně nebezpečným způsobem. Ale i s tím vědomím je potřeba mu ji dát. Společenská dohoda až dosud nezněla tak, že svobodu mohou mít lidé, pouze pokud jí užijí konstruktivním způsobem. Koneckonců, pokud není třeba dobrý cíl hledat — a tedy také chybovat a mít právo chybovat, „právo na blbost“ —, svoboda není potřebná. Všichni přece vědí, co mají dělat.

V debatách — spíše však jsou to obvykle monology z morální výše — o tom, čeho všeho by se lidé přece mohli vzdát, se obvykle používá argumentů, z nichž jeden každý by se mohl použít pro zavedení prohibice na alkohol:

Fáze 1: „Alkohol je veliký problém. Velká část násilných trestných činů proběhne pod vlivem alkoholu. Stejně tak dopravních nehod. A to nemluvíme o zdravotních dopadech. Je tu problém a nelze před ním přece zavírat oči.“ Fáze 2: „Pro začátek bychom mohli omezit prodej alkoholu na tři piva na osobu a den. Neříkám, já si přece taky dám to pivo. Ale pokud potřebujete víc než tři piva denně, máte problém.“ Fáze 3: „A vy se nedovedete bavit bez alkoholu? Tak to ve vašem životě musí být veliké prázdno! Potřebujete alkohol, abyste se zbavil společenského ostychu? To ale spíše potřebujete pomoc psychologa.“

Víceméně všechno jsou to platné argumenty a vlastně na ně není co říci. Jen to, že ve fázi 2 a 3 znějí velmi drze a povýšenecky. Chybí v nich cit pro detail, pro možné situace: lidé běžně kupují pivo v basách po dvaceti, obvykle ale ne proto, aby všech dvacet vypili sami za jediný den. Téměř všichni lidé mají nějaký společenský ostych — konečně lidé, kteří jej nemají, jsou někdy dost otravní. Se svým ostychem umí nějak pracovat sami, nutně na to nepotřebují odborníka atd.

Meze vcítění se do druhých

Každý ví, že s prohibicí by u nás nepochodil. Dovedete si představit ty reakce. U jiných věcí má však skoro každý z nás bytostný problém si představit, proč by to nebo ono mohlo být pro někoho jiného tak důležité. Vždy mě zaráží, proč v pozvání na různá místa lidé musí zdůraznit, že tam teče teplá voda nebo kdy bude snídaně. Je mi to úplně jedno. Vím však, že jsou lidé, jejichž den je zničen, pokud si nemohou dát snídani, kteří bez ranní sprchy trpí celý den. Neznám a nedovedu si ani představit jejich pocity — to však neznamená, že neexistují.

Do některých užších tělesných potřeb lidí je téměř nemožné se vcítit. Ne každý pobere, proč se cítí dobře horolezec na skále nebo pletařka, která plete svetr. Jak si všiml americký sociolog Jonathan Haidt, tento problém nekončí jaksi „u krku“: i etické principy mají pro lidi různou důležitost. Že si nedovedeme představit, proč je pro někoho něco tak důležité, nemusí být dáno tím, že je jeho důraz pošetilý. Je to dáno tím, že nám samým ten důraz chybí, nejsme schopni ho vnímat. Nejsme schopni se do toho vcítit.

Ve své teorii morálních základů uvádí Haidt pět principů, které z širokého výzkumu vzešly jako důležité:

1. 1. Péče o druhé
   2. Férovost (tedy aby všichni měli stejné podmínky)
   3. Loajalita (věrnost rodině, skupině, národu)
   4. Autorita (úcta k tradici či legitimní autoritě)
   5. Čistota (odpor k nechutnému)

Zajímavé bylo, že v hodnotovém systému lidí pokrokového přesvědčení naprosto vládla péče a férovost, kdežto u konzervativců hrály významnou roli i další tři hodnoty. Jejich hodnotový svět byl jaksi pestřejší, byť péče o druhé se u nich vyskytovala podobně vysoko jako u liberálů.

To, jak ve skutečnosti není tak snadné se vcítit do druhých, ukazuje Haidt na příkladu vztahu k státní vlajce. V jeho hodnotovém testu zaznívá otázka: „Mary zdědila po svém otci vlajku své země. Jednoho dne Mary doma uklízí. Došly jí hadry, a tak použije tu vlajku. Jak moc je to přijatelné nebo nepřijatelné?“ Pokud s tím nemáme problém, je to prostě tím, že si nejsme schopni přestavit, co bolí toho, koho samotná ta představa bolí. A obráceně, pokud nás ta sama představa bolí, nedovedeme si úplně představit, jak to může být někomu jedno.

To je samozřejmě Amerika a její vztah k vlajce. I když v Americe je legální státní vlajku třeba spálit, u nás je poškození státního symbolu přestupkem s pokutou až deset tisíc korun. Kamarád mě nedávno upozornil na velmi zajímavou scénu, kterou zahlédl na záznamu z protilockdownové demonstrace na Staroměstském náměstí v Praze: policisté srazili na zem jednoho z bojovnějších protestujících, spolu s ním se na zem poroučela i státní vlajka, kterou držel. Přihlížející starší pár okamžitě zareagoval: „Válíte po zemi státní vlajku, to přece nejde!“ Jeden ze zasahujících těžkooděnců ihned vstal z demonstranta, na kterém dosud klečel, a s velikou pietou vlajku zvedl a dal podržet jednomu z kolegů, načež se vrátil, aby zase zaklekl na výtržníka. Vlajka byla tím, co spojovalo jinak nesourodou skupinu, tvořenou mladým divochem, starším měšťanským párem a policejním těžkooděncem. Nám to přišlo zvláštní, protože přece jen tak silné pocity vůči vlajce nemáme. Asi by v nás hned nevystřelilo, že přece nesmí ležet na zemi.

Najdeme lidi, se kterými máme jedno společné, ale nikdy to nebudou všichni lidi. Co mají lidé společné, se různě překrývá, ale nemá to jeden velký průnik. Hledání jednoty za každou cenu má sklon zlehčovat přání, která sám nemám, okrajovat je jako nepodstatná. Protože však není jeden lidský průnik, nějakého středu, ně jaké kosti se hledání jednoty nedořeže. To jedno společné pak na konec musí nahradit něčím vnějším. Něčím, co si vlastně nikdo osob ně nepřeje, ale co má sloužit jako symbol jednoty. Jako v příběhu o babylonské věži: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ Věž do nebe: něco, o co vlastně nikdo nestojí, ale všichni se mohou spojit na jejím budování.

Západ — tragédie hrdiny

Jak jsme řekli, jednoznačná autorita jednoty, touha po splynutí jedince s celkem, je vlastní hlavně filozofii Východu, nejzřetelněji asi buddhismu. Myšlení Západu není tak protikladné, že by se zabývalo jen jedincem. Tak by totiž nemohlo zformovat žádnou společnost. Už staré Řecko si všímá, že anarchie je jen opravdu krátkou předehrou tyranie. A tak se Západ po celé své dějiny spíše zmítá v nevyřešeném sporu „jednoho a mnohého“.

Už staré Řecko a nejspíš už dřívější doby znají příběh jedince, který se postaví „systému“ a většinou špatně skončí: Prometheus ukradne bohům pro lidi oheň a je za to přikován na skálu, aby mu navěky každý den byla rvána játra. Daidalův syn Ikaros se nedrží při zemi, ale vzlétne ke slunci, byť ho čekal pád. V Homérově Iliadě je Achilles nesporně nejlepším válečníkem, ale zahubí ho rozmrzelost, neboť uznání, které mu právem náleželo, mu obec — systém — odepřela.

Částečně to je varování: Nemiř příliš vysoko, nevyskakuj si. Celek je víc než jedinec, obec je víc než občan — s tím by asi souhlasila větší část starých Řeků. Ale není to jediný význam: Z řecké tragédie pochází i námi užívané slovo „katarze“, tedy vyvrcholení děje. Katharsis doslova znamená očištění. Staří Řekové tomu slovu nerozuměli ani tak ve významu „umýt se“, ale spíše v tom smyslu, v jakém dnes používáme slovo „detox“, jako třeba když se o nějakém čaji tvrdí, že „čistí krev“. Tedy ve smyslu „dostat něco ze sebe“. Od čeho se tedy mělo nitro očistit? Už řečtí teoretikové říkali: od strachu a lítosti. Na rozdíl od nás považoval obě tyto emoce běžný Řek za vyloženě špatné. Řecká komedie však říkala: Tyto emoce je správné prožít. I když se bojíme zavržení bohy a obcí (a to se Řekové opravdu báli), je správné, aby nám bylo líto hrdiny, který nic zlého neudělal. Nebo přesněji: hrdina či hrdinka tragédie obvykle udělá něco zlého. A ne proto, že by neměl(a) na vybranou. Právě naopak, protože má na vybranou mezi dvěma stejně správnými věcmi, které však jedna druhou vylučují. Mezi dvěma stejně důležitými mravními příkazy, které však nejde splnit najednou.

Filozofové starého Řecka možnost takové situace odmítali. Pro Aristotela a další je vždy chyba na straně člověka, jehož jednotlivá přání jsou v nerovnováze. Pro filozofy nakonec vždy existuje to jedno, rozum, čemu se musí podřídit všechna přání člověka a všichni lidé vůbec. Kdo je rozumný, nemůže být nešťastný. Až řečtí umělci objevili, že hluboce lidské věci nemají všem lidem a všem životům žádný společný průnik.

Že rozumem chápeme, proč hrdinové tragédií dopadli špatně, ještě neznamená, že by nám jich nemělo být líto. Naopak, lítost, soucit přináší očištění, vykoupení. To je poselství řecké tragédie. Slito vání nad jediným lidským osudem, nad jediným životem je dodnes velmi cenné a pozoruhodné. Je však třeba dodat, že pro tragické hrdiny žádné vykoupení v příbězích řeckých tragédií nepřišlo. Ne byl, kdo by je vzkřísil.

Zákon bez milosti a milost bez zákona

Není až tak známé, jak důležité bylo slovo milost, milosrdenství na konci římské republiky (asi padesát let před narozením Krista) a ovšem dlouho potom, v časech římského císařství. Trochu nečekaně je to právě diktátor Julius Caesar a jeho příznivci, kteří Caesarův nástup k moci přímo označují jako „věk milosti, věk slitování“. Je to také Caesar, který je podporován „mnohými“, plebsem, lidem. Tito mnozí jsou často zatíženi dluhy. Jejich každodenní potíže neodpovídají obrazu harmonického řádu, který vytváří senátorská „elita“, ti „nemnozí, jimž je dáno vládnout“. Caesarův republikánský odpůrce Cicero, mimochodem jeden z nejdůležitějších překladatelů řecké filozofie, je naopak stoupencem vlády zákona bez milosti. Zákona rozumu. Kdo žije rozumně, nemůže být podle Cicera nešťastný, plebejci si za své problémy mohou sami. Cicero příznačně neměl mnoho osobních přání, byl skutečně představitelem „dobrovolné skromnosti“, kterou by však aplikoval na celý stát. Z jeho úst by skutečně mohlo zaznít ono „to přece nepotřebujete“.

Julius Caesar byl naproti tomu člověk mnoha vášní. Odpůrci byl často označován jako „každé ženy muž a každého muže žena“, což mu ani nijak osobně nevadilo a možná i lichotilo. Věk milosti, který přinášel, znamenal odpuštění dluhů i odpuštění nepřátelům, kterého byl Caesar skutečně schopen. Ale také toleranci k porušování zákonů. Caesar nijak neřešil, jak se jeho přívrženci obohacují ve veřejné službě. A také rozvolnění osobní morálky a kulturních pravidel. Za Caesara se rozmohly náboženské kulty založené na orgiích a podstatně se rozšířily gladiátorské hry, jejichž dění nespočívalo jen v zabíjení pro zábavu, ale často i v bizarním sexuálním násilí. Caesarův věk milosti znamenal osvobození od společenských norem, od tlaku prudérní republikánské morálky, od dluhů — za které ovšem nikdo nezaplatil. Diktátor nepřinesl nový život s čistým štítem, který dává Kristus, platící naše dluhy, ale pouhé osvobození vášní starého člověka.

Císařská diktatura i později paradoxně znamenala zvětšení čistě osobní svobody, svobody od druhých lidí. Nikoliv svobody od hříchu, od sebe sama. Římané Ježíšovy doby ztratili možnost reálně rozhodovat o globálním římském státě. Ale jako na kuriozitu se však již v prvním století po Kristu dívali na republikánská omezení, co se týče požívání vína, sexuální morálky, povinné úcty k rodičům, povinnostem k obci nebo i závaznosti přátelství. Je zajímavé sledovat, jak často noví císaři nastupují se sloganem „nastává vláda milosti“. Jak ti nejzvrhlejší z nich, jako třeba Nero, byli mezi „lidem“ populární a dlouho se na ně vzpomínalo. Občas se pak objevují císaři typu Marka Aurelia, ale i největšího pronásledovatele církve Diokleciána, obklopení filozofy, kteří se neúspěšně snaží ustavit „vládu rozumu“, aniž by o ni širší vrstvy měly zájem. A aniž by, popravdě řečeno, měly jejich „racionalizační plány“ nějaký větší úspěch. Pokud rovnou neznamenaly katastrofu, jakou bylo třeba Diokleciánovo stanovení pevných cen zboží po celé říši. Použít jeden plán pro miliony tak rozdílných lidí znamená pošlapat miliony různých přání a životních příběhů.

Zmítání mezi potřebou jednoty, potřebou prožívat něco společně a potřebou autenticity, skutečného osobního prožitku, je v našem světě znát dodnes. S našimi zkušenostmi — ostatně po nedávné karanténní zkušenosti, kdy jsme se všichni „museli semknout, protože jsme ve válce“ — je pro nás asi pořád lepší chybovat trochu na straně osobní svobody. Svět, který nikdo úplně neřídí, znamená sice reálná nebezpečí, zároveň v něm ale jde uplatňovat i skutečně osobní přání. A naše víra je založená na tom, že si něco osobně přejeme! Že si máme něco přát — je založená na Božích zaslíbeních. „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní, neboť oni budou nasyceni.“

Potíž s čistě osobní zkušeností, s osobní autenticitou, je zaprvé v tom, že ji nejde nikomu předat, s nikým sdílet. Ta slova slýcháme docela často: „To se nedá slovy popsat. To nejde vysvětlit tomu, kdo to nezažil.“ Konečně, tento kalendář je věnován kaplanům, kteří nejspíše právě tato slova slyší často jak od nemocných, od odsouzených, tak od vojáků, kteří se navrátili z mise. Ba oni sami nejspíše budou mít zážitky toho druhu. Ovšem ta slova „to se nedá předat“ mohou snad vzbudit úctu, bázeň u toho, kdo má bázeň Boží, úctu před Božím obrazem v člověku, úctu k duši, jež každou zvlášť Bůh stvořil. Kdo se necítí touto úctou povinován, snadno řekne: „Pokud to nejde předat, tedy si z toho logicky nemohu ani nic vzít. Nemohu to sám pro sebe použít. My všichni ostatní si z toho nemůžeme nic vzít. Proč nám to tedy říkáte?“ Právě to, že s čím dál tím více lidmi nemohou druzí prožít nic společného, v nich vzbuzuje touhu po „velkém jednom“. Aby alespoň práce na té babylonské věži byla společná, aby alespoň v tom šlo najít společný jazyk. Navenek poslušnost a doma jen to mé osobní.

A druhá věc: protože do toho, co je jen mé osobní, nemohu nikoho pozvat, zůstávám s tím — a v tom — úplně sám. Jsem jen s je diným svým přáním, jediným svým rysem, se svou vášní. Která může mít podobu hněvu, obžerství, lakoty, lenosti… a tak dále, však to známe. Jak píše apoštol Jakub: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt. Neklamte sami sebe, milovaní bratří!“

U všech stejné a u každého jiné

Do toho starého sporu o podobu světa tak můžeme říci: přece jen máme všichni lidé jedno společné: hřích. Nikdo z lidí není bez hříchu, jen jeden, Kristus. Spolu se svěřenou mocí hřích úměrně naroste, i jeho následky. Pravdivé je tak slovo jednoho z amerických „otců zakladatelů“, že každá lidská instituce má být ustavena tak, aby ji šlo bez fatálních následků svěřit nikoliv tomu nejlepšímu, ale tomu nejhoršímu z nás. Je také dobré pamatovat na to, že co chceme prosadit pro všechny, se vposledu nakonec vždy prosazuje násilím. Když nesplníte, přijde pokuta. Když neplatíte pokutu, přijde exekutor. Když nepustíte exekutora, přijde s policajtem. A policajt přijde s pistolí.

Přitom jsou věci, které mají platit pro všechny. Je však dobré, aby to pro všechny platné nevycházelo z představy, že druzí prožívají svět stejně jako já, že „něco prostě nepotřebují“. Lépe je mířit k tomu, aby jediným zákonodárcem byl Bůh. Aby to, co se zakazuje, bylo to, co Bůh, který všechny zná, zakazuje všem — a pokud možno ne nad to.

A přece, jedno je u každého rozdílné: rozdílná obdarování. V našich přáních je pak obvykle nějak ukryto nutkání (a zdaleka ne vždy mu rozumíme správě), aby se naše obdarování mohlo rozvinout. Většinou aby si toho lidé všimli, nejlépe proto, že naše obdarování je ke společnému prospěchu. Právě k tomu, abychom mohli uplatnit, co v nás je, máme různá práva, různé svobody. Proto není spravedlivé člověka příliš omezovat, aby mohl naplnit, co do něj Bůh vložil.

Lidé nevydají dobré plody z donucení, ale stejně tak nic dobrého nevzejde z toho, pokud žijeme s pocitem, že nikomu nic nedlužíme. Naším Pánem není ani vůle jednoho člověka nebo nemnohých, kteří nás ani neznají. Ani naše osobní sobectví, iluze vlastní výjimečnosti. Ani jedno, ani mnohé, ale Otec, Syn a Duch svatý, jednota, a přece vztah:

Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle.

(Římanům 8, 11n)