Jeden z mnoha

V roce 2018 jsem se rozhodl vstoupit do Aktivních záloh Armády ČR. Neměl jsem žádná očekávání ani touhu stát se drsným zabijákem — naopak, řekl jsem si, že když jsem jednou farář, proč to neskloubit? Zatímco ostatní si přáli být řidiči pandurů nebo nosit červený baret výsadkářů, mně „stačilo“ se stát kaplanem v záloze. Svou profesi se mi opouštět nechtělo.

Je to jiný svět. Musíte přijmout pravidla hry. Zatímco na sboru je farář spíše tím, kdo věci organizuje, připravuje a řídí, zde jsem byl… nic. Jeden z mnoha, kteří měli stejné oblečení, stejný sestřih, stejnou „nulovou“ hodnost — obyčejný vojín.

Složení lidí, kteří se rozhodli být záložáky, je zhruba stejné jako složení naší společnosti. Byli tam lidé příjemní i méně příjemní, muži i ženy, mladí vysportovaní kluci i padesátníci — tátové od rodin. Byli tam lidé, kteří uměli pojmenovat všechny části samopalu a věděli, jak jej složit a vyčistit, a byli tam tací (ano, já), kteří byli tou to tematikou naprosto nepolíbeni. Byli tam lidé „od lopaty“, IT specialisté, policisté, ale také pár vysokoškolských profesorů… a farář. Vlastně jsme tam byli faráři tři. K mému údivu jsme ani nebyli první faráři, kteří se ve Vyškově, ve Velitelství výcviku a Vojenské akademii, objevili. A když jsem psal o tom, že složení lidí ve výcviku je zhruba stejné jako složení společnosti, tak asi obdobně se na nás faráře pohlíželo. Pro jedny jsme byli „ti kněží“, pro druhé „černoprdelníci“ a „flanďáci“ (ale na to jsme zvyklí a hrdí).

Úkol zněl jasně — ukázat se v tom nejlepším světle a udělat „dobrou reklamu“ církvi.

Kaplani v profesionální armádě mají okřídlené heslo, že radosti a starosti vojáka jsou i radosti a starosti kaplana. Tedy kde je voják, je kaplan. Co dělá voják, dělá i kaplan. No tak vzhůru… dolů. Konec teplé kanceláře a denního programu podle mého rozvrhu, konec kafíčka po obědě, konec „přispání si“ o pět minut, konec ho lení jednou za čas. Tady je svět takový, jak vám ho naplánuje velitel. Ale do toho jsme šli všichni dobrovolně. Odejít jsme mohli, kdykoliv by nás to napadlo (což ovšem nikdo nechtěl).

Prvním nárazem vojenské reality byla uniforma, která z osobnosti udělá část čety. Jeden z mnoha. Oblékáme si všichni stejné maskáče, odpovídáme podle stejného vzoru, vykonáváme stejnou činnost, pochodujeme ve sjednoceném kroku a na povel se všichni zastavíme. Jíme, když je nám dovoleno, na záchod chodíme, když je nám dovoleno. A (podle dalšího okřídleného vojenského úsloví) všichni dlouze čekáme, abychom pak společně někam spěchali, nebo všichni společně někam spěcháme, abychom tam pak dlouho na něco čekali. A v tom všem se hledí samozřejmě na kaplana, jestli to ten flanďák nekazí.

Kdy si vás všimnou

Nechci se dlouze rozepisovat o tom, co všechno výcvik obnáší. Vyzdvihnu jen pár okamžiků, kdy si druzí asi faráře všímají.

Představení. V plné posluchárně, kde seděly obě dvě čety, jsme byli v prvním týdnu představeni našemu veliteli výcviku a poté jsme se i my jeden po druhém představili. Kdo jsme, odkud jsme, co děláme, proč jsme vstoupili do AZ. Když došla řada na prvního duchovního a do celého sálu zaznělo, že je kněz, všichni se na něj otočili. Všechny to překvapilo (to ovšem nevěděli, že takto se představí ještě další dva).

Jídlo. Pravidelná strava je zde pro mnohé požehnáním. Kdybychom to všechno hned po jídle nevyběhali, jistě bychom tam pěkně „nakynuli“. Na výběr je ze dvou jídel, ale dnes stravenku „A“ dostaneš ty, a stravenku „B“ dostaneš ty. Každému je jedno, jestli člověk chce víc buchtičky s krémem, nebo tlačenku. Kdo nechce tlačenku, musí si v dlouhé frontě k výdejovému pultu sehnat kamaráda, který zase nechce buchtičky. Mimochodem, když jsem dostal poprvé snídani — „pečivo a salám“ (jak bylo na jídelníčku psáno), netušil jsem, že uvidím na svém talíři tolik salámu, že doma na faře bychom z toho žili týden. Naštěstí tam byli tací, které neuspokojilo máslíčko s trochou marmelády, takže jsme se najedli všichni dosyta. Pozornost ale poutá, když se kaplan před jídlem skloní k modlitbě. „Co do toho civíš? Ti to nechutná?“ „Ne, já se jen modlil.“ Nastalo dlouhé ticho. „Aha.“ Od té doby jsem byl i párkrát požádán, abych se před jídlem pomodlil i za některé kolegy, když se obávali, že se oběd nebude dát pozřít (například, když jsme vyfasovali k obědu v terénu ty nejlevnější konzervy, které se dají sehnat).

Chvíle dlouhého čekání (ano, abychom pak někam rychle spěchali). „A ty jsi jako kněz, jo?“ „Spíš farář. Já sem evangelík.“ „Aha. Co to je? Jako že můžete mít děti?“ „No, tak nějak…“ Při dlouhých chvílích se ti nejodvážnější zeptají. Většinou tací, kteří opravdu „vidí poprvé kněze na vlastní oči“. Takže většina rozhovorů musela začít tím, že ano — můžeme se ženit a mít děti, ano — můžu chodit na pivo, ano — v civilu nenosím „to bílé kolem krku“, ale triko a kraťasy. Jeden se ptal a mnoho uší nenápadně naslouchalo. Naštěstí tyto otázky trvaly jen pár prvních dní.

„Na cimře“. „Ubikace“ už nejsou ložnice mužstva s pětipatrovými palandami jako z filmů o Československé armádě z padesátých let. Na pokoji jsme byli ve třech. Tam byly rozhovory nejintenzivnější, když jsme leštili kanady, dělali „domácí úkoly“ z topografie nebo připravovali výstroj na další den.

Se mnou na pokoji byli kupodivu dva křesťané. Katolíci, jeden z okruhu charismatické obnovy, druhý spíše „střízlivější“. V prvních pár dnech jsme si srovnali všechno pojmosloví a vysvětlili navzájem různé ekumenické nesrovnalosti a ve zbylých pěti týdnech už jsme se bavili „na úrovni“. Ekumena v praxi.

Autority. Po celou dobu se nám o program starají instruktoři. To jsou ti, kteří nás učí životu v armádě. Učí nás pracovat s mapou, pochodovat ve tvaru, manipulovat s plynovou maskou a mnoho dalších věcí. A jsou to ti, kteří jednotlivcům nebo i celým četám „dávají odměny“. (Tresty jsou přece zakázány. Padesát kliků za něčí prohřešek je přece odměna pro všechny, stanou se tak silnějšími a odolnějšími.) Samozřejmě, že když je v četě farář, nutně přitahuje instruktorovu pozornost. Snad všichni instruktoři jsou „protřelí válečníci“ se zkušenostmi ze zahraničních misí — kde s nimi byl jejich „padre“ (kaplan). A proto je možná tak trochu zajímá, co dřímá v tom faráři-záložákovi. Jde tedy o to, ukázat i autoritám, že „se nelekáme a na množství (kliků a jiných odměn) nehledíme“.

Autority jsou zde nekompromisní. Pro mnohé také kámen úrazu. Právě skrze tyto autority — instruktory je omezena vojákova občanská svoboda. Instruktor zavelí, a ať se nám to líbí, nebo ne (mnohdy ne), musíme poslechnout. Nikoho nezajímá, že zrovna prší nebo že už jsem tu stokilovou bednu se střelivem nesl včera. Nutno ale také dodat, že čím je člověk na základním výcviku déle, tím více se hrany obrušují a na konci výcviku už na drsného instruktora člověk nenadává. A nutno dodat, že i instruktoři jsou ke konci výcviku přátelštější.

Na cvičišti. Možná právě tady jsou kaplani pod drobnohledem (především instruktorů) nejvíce. Bůh se svým smyslem pro humor mi nadělil docela dobrou mušku, a tak když jsem nastřílel dobrá čísla nejen z pistole, ale posléze i z útočné pušky, kulometu, a nakonec jsem se strefil „do černého“ i s cvičným RPG, instruktor jen nevěřícně kroutil hlavou a s očima vzhlížejícíma k nebi mumlal něco o tom, že si z nich ty „černoprdelníci snad dělají legraci“. Misie v praxi.

„Duch je odhodlán, ale tělo slabé“ (Mt 26, 41). To, že je to nápor na tělo i ducha, se nejvíce projeví ve spánkových deficitech. Vstává se po páté, spát se chodí kolem půlnoci (když zrovna člověk nevyfasuje stráž skladu zbraní). To znamená, že po tom proběhaném dnu se toho moc nenaspí. Projeví se to však nejvíce na učebnách, kde se tráví také docela dost času. Po třech hodinách sledování přednášky a upřeného pohledu na tabuli začnou oči těžknout, tak si trochu člověk podepře bradu… a „ulehneš a příjemný bude tvůj spánek“ (Přísloví 3, 24). Naštěstí se mi to nestalo. Ale od té doby se mi úplně jinak čte text o Ježíšovi v Getsemane, kde se Ježíš ptá: „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou?“ (Mt 26). Kdo neví, co to je týden skoro nespat, nemůže tuto pasáž z Bible procítit (a vychutnat si ji). Tím se dostávám k tomu, jak jsem celý výcvik vnímal.

Duchovní cvičení

Už když jsem do Vyškova jel, věděl jsem, že celý můj šestitýdenní pobyt pojmu jako jakýsi druh „duchovního cvičení“. Přemýšlel jsem o tom, jak těžké asi bude zcela opustit své „já“, všechny zvyky, zlozvyky a návyky. Jaké to bude, opustit sebe samého a prožít život s lidmi, kteří budou vypadat jako já, chodit jako já, mluvit jako já a „plnit úkoly do splnění“ jako já. Rozhodně jsem si s ostatními docela „prožil“ a prodiskutoval téma svobody. Je to zvláštní pocit ty první dny, kdy člověk nemůže a nesmí dělat věci, které by normálně dělal. Ale byli jsme tam všichni dobrovolně a šli jsme do toho i s tím. Zkušenost to byla zajímavá. Ze začátku to člověk nese trochu s nelibostí a vnitřním sebezapřením. Ale jak jsem řekl, úkol zněl jasně: neudělat církvi ostudu. A to je dobrá motivace.

Zajímavou zkušenost jsem měl na úplném konci kurzu. Od prvních dní o mně všichni věděli, že jsem farář, já od prvních dní věděl, že se mnou na cimře spí další dva křesťané, ale druhých jsem se na jejich víru neptal. Jaké bylo moje překvapení, když po závěrečném vyřazení absolventů kurzu základní přípravy — tedy po jakémsi závěrečném rituálu a předání certifikátů — za mnou přišlo postupně asi pět lidí s tím, že jsou také křesťané. Já to o nich do samotného konce nevěděl. Buď mi to neřekli schválně, nebo na to nepřišla řeč, nevím. Až v samotném závěru se ukázalo, že jsem tam nebyl „sám voják v poli“, ale že jsem měl kolem sebe církev neviditelnou. O to zajímavější byly pak rozhovory, jak oni vnímali z pohledu křesťana tento strávený čas.

Kde je tedy v aktivních zálohách místo pro faráře — kaplana, padreho, pánbíčkáře? Ne že by si farář záložák mohl vybírat — jeho místo je tam, kam ho v první řadě postaví instruktor, ale dalo by se říci, že jeho přítomnost může být nepřímo misijní (práce kaplana v profesionální armádě je však přísně nemisijní!). Může tak jako farář podávat dobré svědectví o tom, že i křesťan umí být s ostatními nejen v suchu a teple, ale i za deště, v noci, v zimě, ve vyčerpání. Mnohé překvapí, že na tomto místě, které je „jen pro drsňáky“, najdou i faráře. A to vzbuzuje otázky, které zavdávají příležitosti k rozhovorům. „Nekostelní“ většině to ukazuje, že i křesťan (ba právě křesťan) může mít dobré důvody ke vstupu k záložákům a má tam své místo. Krista v bližních lze nalézat i zde — a i zde můžou snad druzí nalézat Krista, skrze kněze a faráře, kteří to v Aktivních zálohách zkusí.