Dana Zátopková (19. září 1922 — 13. března 2020)

S paní Danou jsem se seznámil v listopadu 2019. Podivuhodnou náhodou. Jedna sestřička v Ústřední vojenské nemocnici mi při návštěvě oddělení dlouhodobé péče sdělila: „Mohl byste zajít za paní Z.? Je jí 97 roků, a tuhle mi říkala, abych se za ni pomodlila. Nabídla jsem jí, že jí pozvu našeho kaplana, ale ona nechtěla. Že nebude nikoho otravovat. Ale já si myslím, že by přece jen byla ráda. Ale, pane kaplane, prosím, neprozraďte mě, že jsem vám to řekla…“

Byla ráda. A mě překvapilo, jak je paní Dana myšlenkově čiperná. Rozhovor s ní nebyl jednoduchý, protože se na každé slovo, které chtěla vyslovit, musela zvlášť nadechnout. Byla to pro mě tak trochu škola trpělivosti, protože paní Dana chtěla každé slovo říct v perfektní podobě, a tak se na některé zvlášť dlouhé slovo musela nadechnout i třikrát. Neměla ráda, když jsem za ni některé věty dořekl. Vždycky chtěla říct to, co měla na srdci, celou větou. Už moc nechodila, ale vždy, když přišla fyzioterapeutka, že budou chodit, tak se statečně prala s obrovskou únavou a slabostí, a snažila se alespoň pár kroků s chodítkem udělat. Pak si zase lehla a aktivně odpočívala.

Ráda četla. Měla rozečtené i nějaké romány, ale stále kolem sebe měla také spoustu časopisů. Jednou jsem za ní přišel a ona měla v rukou časopis o aktuální lehké atletice. Když jsem přišel, odložila jej. Po přivítání se jí ptám: „Copak to čtete?“

„No, čtu tady o těch našich atletech. Musím přece s nimi zůstat v kontaktu…“ Měla rozečtený článek o našem mladém koulaři Staňkovi.

Jindy jsem za ní přišel, seděla na posteli a vedle ní ležel text K. H. Borovského Král Lávra.

„Vy čtete Krále Lávru?“ povídám.  „No, snažím se. Vy ho znáte?“

„Jen matně, ze školy.“ 

„Ale to je pěkné.“

Snažím se recitovat a všímám si, že ona opakuje slova po mně, vlastně přede mnou.

„Tak vy to znáte nazpaměť?“ divím se.

„No, učím se ho. Trénuji si tím paměť. Snažím se vyslovovat zvlášť ta některá těžká slova. Já jsem po té mrtvičce měla úplně dřevěný jazyk, a tak se snažím znovu rozmluvit. Skopr… Skoprnět.“ Napodruhé se jí to podařilo vyslovit naprosto perfektně.

„Výborně. Už mluvíte mnohem lépe než dříve,“ říkám s obdivem. 

Dana se usmívá a říká: „A to jste mi udělal radost.“ A opravdu má velkou radost a já si uvědomuji, že najednou mluví lépe než dřív. Nyní jí dech vydrží někdy i na dvě až tři kratší slova.

Před Vánocemi jsem se jí odvážil zeptat, jestli mohu jejím jménem pozdravit obyvatele Jindřichova Hradce při předávání Betlémského světla. Nadšeně souhlasila a začala se vyptávat. „Vy bydlíte v Jindřichově Hradci? To je krásné město. My jsme tam jezdili s Emilem. A vzpomínám si, vždycky jsme tam chodili do jedné hospody na srnčí guláš. Ale ten byl vynikající.“ Úplně vidím, jak se jí sbíhají sliny. Chvíli ještě vzpomínáme, která to mohla být hospoda. Ale když řekne, že to bylo v osmdesátých letech, tak si uvědomuji, že to jsem tam ještě nebyl.

„A kterou máte ráda vánoční koledu?“ Dana s námahou odpovídá, ale každé slovo perfektně vyslovuje, některé opakovaně, neb jí nestačí dech. „Maminka — nás — učila — ona — byla — z Valašska. Emilova — maminka. Pásli — ovce — Valaši.“

„To je krásná koleda. Tak my si ji zazpíváme na vaši počest.“ Ale vidím, že už je hodně unavená, tak se s ní loučím. Společně říkáme Otčenáš, dávám jí požehnání. „Tak na shledanou po Novém roce,“ loučím se.

Podívala se na mě velmi vážně. Smutně, ale pevně ji slyším říkat: „Tak to už asi ne…“

V průběhu Vánoc 2019 stále sleduji noviny, ale zpráva o jejím odchodu se neobjevuje. Třiadvacátého prosince zdravím zaplněné náměstí v Jindřichově Hradci jejím jménem a jsem překvapen, jak náměstí reaguje. Všichni při vyslovení jejího jména zpozorněli a mám pocit, že opravdu celé náměstí zpívá Pásli ovce Valaši. Po skončení akce za mnou chodí spousta lidí a chtějí vyřídit pozdrav paní Daně. Ještě za tři týdny mě vyhledá jeden člověk po bohoslužbách a ptá se mě, jak se má paní Z. Hned po Novém roce spě chám na eldéenku a ptám se na „Danušku“, jak jí tady všichni říkají. Když přicházím na její pokoj, pozdravím a ona vstříc ke mně natahuje ruce a srdečně mě vítá. „Tak co, jak bylo v Jindřichově Hradci?“

Mám pocit, že trochu lépe dýchá. „Nesu vám spoustu pozdravů. Zaplněné náměstí vám děkuje za pozdrav.“

Dana nadšeně tleská rukama. „Oni si na mě vzpomínají?“ 

„A jak! Celé náměstí na vaši počest zpívalo koledu Pásli ovce Valaši.“ 

„A oni ji znali?“ ptá se překvapeně. 

„To víte, že znali. A předzpěvovali jsme ji z pódia spolu s panem starostou, s panem proboštem, evangelickým farářem a náčelníkem místních skautů. Celé náměstí vám tleskalo a zpívalo vaši koledu.“

Dana se upřímně raduje. „Ale to je moc hezké, když na sebe myslí lidé, i když se vlastně neznají, že?“ V únoru začala řádit chřipková epidemie. Eldéenka je uzavřená pro návštěvy, ale kaplan, očkovaný proti chřipce, za pacienty může. Dana také onemocněla a bylo jí hodně zle. Návštěvy u ní jsou jen kratičké. Hodně pospává, ale stále se snaží být aktivní, sleduje zprávy a nejen je. Jednou mi zase volá sestřička, že měla s Danuškou vážný rozhovor, jestli bych za ní mohl zajít. Přicházím na pokoj a Dana ke mně vztahuje ruce. „Pane kaplane, chtěla jsem vám něco říct. Pojďte si sednout.“ Mám pocit, že má zvýšenou teplotu a zase moc těžce dýchá. V blízkosti má masku s kyslíkem. Usedám a držím ji za ruku. Opět co slovo, to těžký nádech. „Smrti se — nebojím. Smrt — není — zlá. Smrt je…“

„… jen kus života těžkého,“ doříkám za ni.

„Ano, ano. Vy to — znáte?“

„Ano, Jiřího Wolkera mám moc rád.“ 

„Já taky. On byl — mladý, ale — věděl — o tom, — že — umírá. Já — to — také — vím. Ale — smrti — se — nebo — nebojím. — Jen — toho — umírání. — Smrt — není — zlá.“

„Jste moudrá žena.“

„A ještě — jsem — vám — chtěla — říct — jeden — verš — z čínské — moud — moudro — moudrosti.“

Recituje slabým hlasem, přiznám se, že rozumím jen každému druhému slovu, ale nechci ji vyrušovat. Je to také o smrti a znovu opakuje, že se bojí jen toho umírání. „Krásné verše… A čeho se bojíte v tom umírání?“

„Bojím se, abych v tom nebyla sama.“ 

Držím ji za ruku a v duchu se modlím. Prosím o správná slova. „Nemusíte se bát. Jsme tu s vámi. Ale máte pravdu, toho se vlastně bojíme všichni. Já se také bojím, abych nebyl sám.“ Po chvíli mlčení pokračuji: „Minulý týden jsem si několikrát vzpomněl na Antonína Dvořáka. Když byl v Americe, tak si tam připadal hrozně sám, a tak skládal hudbu. Moc rád mám zvláště jeho Biblické písně. To jsou zhudebněné žalmy. Mohu vám jeden zazpívat? Kousek.“

Svoluje, tak zkouším: „… duši mou občerstvuje, vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své. Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínů smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi…“ Dana aktivně naslouchá a mám pocit, že jí po tváří stéká slza.

„Máte krásný hlas.“ 

Ještě jednou, teď recituji žalm 23. Naslouchá.

„Můžete mi to říct ještě jednou?“ Opakuji tu část o „údolí…“

„Také moc krásné.“ Díváme se na sebe a mám pocit, že si rozumíme jakoby i beze slov. 

Po čtrnácti dnech je Dana zase čilá. Chřipka odezněla, a ona znovu žádá o chodítko. Chce chodit. Když to nejde, tak alespoň sedět ve vzpřímené poloze a pokouší se vstát. Je to obrovská bojovnice. Nic nevzdává.

Za týden už byla ochotná jít s námi zpívat. Schází se nás na oddělení následné péče asi deset a zpíváme hlavně národní písničky. Dana má ráda ty moravské. Od Buchlova, Zaspala nevěsta, V Zarazicách krajní dům, ale když dojde na novější, třeba Matuškovy nebo Suchého se Šlitrem, tak významně ožívá. Nakonec si také přeje jednu: „Umíte také Pramínek vlasů, pane kaplane?“ Najednou mám pocit, že se jí i lépe dýchá. Rozhodně to není co slovo, to nádech. A Dana zpívá. Někdy doříkává s mírným zpožděním poslední slovo určité fráze. Usmívá se a některá slova si opakuje. Na závěr zpíváme Život je jen náhoda a Hašlerovu Ta naše písnička česká. Za končujeme vzpomínkou na TGM — Ach synku, synku, ale Dana si ještě předtím přeje Teče voda teče. Sedí vedle mě a najednou si uvědomuji, že odvrací tvář, dívá se do okna, zdá se mi, že má vlhké oči…

Navštěvuji Danu každý týden. Někdy i třikrát. Třeba jen na chvilku. Někdy spí, tak ji nebudím. Jindy mě ráda vidí a krásně mě vítá. Ve středu měla smutnou náladu. „Já su tak blbá, pane kaplane. Před stavte si, že jsem spadla.“ Dana nikdy neobviňovala nikoho druhého. „Šla jsem na záchod a zapomněla jsem se držet. Nějak jsem se zamotala a hned jsem byla na zemi. Proč já jsem takový blbec?“

Ptám se, jestli ji něco nebolí, a přitom přemýšlím, jak ji odvést od nemilé vzpomínky z dnešního rána. Mívá kolem sebe vždy nějakou živou květinu, kterou jí přinášejí její přátelé. Chválím její květiny. Stále má mnoho obdivovatelů. A kdykoliv o ní mluvím třeba s jinými pacienty, tak jí vzkazují pozdravy. Ani je všechny nemohu vyřídit. A tak jí říkám: „Paní Dano, pozdravuje vás spousta lidí, nejen v této nemocnici a vděčně na vás vzpomínají. Věřte, že když se o vás zmíním, tak se na vás lidé se zájmem ptají a doslova ožívají.“

„A to je pěkné,“ směje se Dana. „Všechny je pozdravujte.“

„To rád udělám a věřte, ono je to opravdu pozdravuje, tedy uzdravuje, když si na vás vzpomenou…“ Dana je skromná, lehce se pýří a sama pomalu ukončuje náš rozhovor. „Tak mi ještě požehnejte, a běžte i za ostatními pacienty…“ 

V pátek 13. března 2020 se dozvídám smutnou správu. Dnes v noci zemřela Dana Zátopková. Zemřela ve spánku. Je nám smutno. „Ona si to již dlouho přála,“ konstatuje s účastí jeden ze sociálních pracovníků. Ano. Přála si to. A přece do posledního dne nic nevzdávala a bojovala. Čest její památce.

P. S. Při jednom z medailonků o D. Z. jsem si uvědomil ještě jeden aspekt její osobnosti. Vyprávěla tam, jak odmítla vstup do KSČ. Řekla, že pochází z „buržoazní rodiny“ a tu nikdy neopustí a nezapře. A dále řekla: „Nenuťte mě ke vstupu do KSČ. Českému národu jsem byla a chci být prospěšná, i když nebudu členkou KSČ.“ Díky, Dano, také za vaši statečnost, zásadovost a vlastenectví.