Bohoslužba nevšední i všední

„Bratře kazateli…“ Přišli za mnou mí vězeňští klienti, a já netušil, že mě čeká opět zajímavá zkušenost. „Nemohl byste pro nás udělat taky bohoslužbu? Takovou jako děláte u vás evangelíků.“

Ve věznici v Oráčově je kaplanem kazatel z Apoštolské církve, který v rámci své práce připravuje pravidelně pro naše klienty i bohoslužby. Samozřejmě takové, jak jsou v Apoštolské církvi zvykem — s volně danou, pravidlem neomezenou strukturou. Několikrát se vystřídají čtení z Písma, svědectví, modlitby, kázání, a to vše se promísí také písněmi a chválami, se kterými občas přijedou apoštolští bratři z Mostu coby chválící skupinka. Jenže někteří klienti jsou zvědavější a chtějí okusit i něco jiného, zvláště když vědí, že každá církev to má jinak.

Po domluvě s kaplanem a vedením věznice jsem tedy jednu neděli také připravil bohoslužby evangelické. Do liturgického pořadu bohoslužeb, byť byly bez večeře Páně, jsem vložil záměrně i vyznání víry, vyznání vin a odpuštění, neboť vina a odpuštění jsou v prostředí věznice obzvláště velká témata.

Když přišla neděle a naše vězeňská kaple, kam se vejde zhruba patnáct lidí, se naplnila, byl jsem vnitřně dost nervózní. Před zahájením bohoslužeb jsem nejprve klientům vysvětlil, co je liturgie a význam jednotlivých částí pořadu bohoslužeb, včetně toho, proč se někdy sedí a někdy stojí, rozdal jsem všem vytištěný papír, aby měli pořad bohoslužeb včetně písní před sebou, taky společné vyznání a Otčenáš. Bohoslužba mohla začít. Oblékl jsem se do taláru, jednoho z klientů jsem požádal, aby zapálil připravenou svíčku coby symbol světla, pravdy a naděje na malém kancelářském stole, který poslouží jako stůl Páně. Následně jsem pokynem ruky všechny vyzval, aby se postavili. Vše probíhalo stejně jako v neděli ve většině evangelických kostelů. Jen místo varhan či harmonia musela stačit má oprýskaná stará kytara.

Když jsme bohoslužbu ukončili poslední písní a já sundal talár, zbýval nám ještě čas, který se využil k neplánované reflexi. Z reakcí jsem byl až šokován. Klienti o této bohoslužbě mluvili s nadšením a v superlativech. Stále mi v hlavě zní věty: „Panečku, tohle byla super bohoslužba, to byla bomba, něco takového jsem nikdy nezažil…“ Z rozhovoru vyplynulo, že to, co klienty nejvíce zaujalo a bohoslužbě dalo slavnostní důstojnost a vážnost, bylo, že bohoslužba má řád, že jsem měl talár, že na stole byla svíčka a že díky tomu, že jsem jim to všechno na začátku vysvětlil, měli možnost si to více užít a soustředit se na Slovo. Nikdy a nikde jsem nezažil takové nadšení z bohoslužeb jako právě teď a tady v malé vězeňské kapli.

Tímto ale příběh nekončí. Na žádost klientů jsem začal připravovat evangelické bohoslužby pravidelně každou poslední neděli v měsíci. Pochopitelně s tím rozdílem, že jsem už před zahájením nedělal onen vysvětlovací úvod, co a proč jsou jednotlivé liturgické části v pořadu bohoslužeb. Klienti byli většinou stejní, nebylo toho již třeba. Dokonce jsem už nemusel dávat pokyn rukou, kdy vstát, nebo doplňovat „můžete si sednout“. Klienti reagovali už sami automaticky. I nadále byli rádi, že se bohoslužby konají, ale jak čas plynul, ubývalo zanícených nadšení a superlativních reakcí. Evangelické bohoslužby postupně zevšedněly a staly se samozřejmostí. Asi jako v neděli ve většině evangelických kostelích.