O kaplanech
Práci nemocničních, vězeňských a vojenských kaplanů byl věnován Evangelický kalendář 2022 (ed. Tomáš Pavelka, Kalich, Praha 2021). Články uvedené v této rubrice jsou z něj převzaty se svolením vydavatelství:
ÚVOD
Letošní kalendář je věnován kaplanům. Kaplanům nemocničním, vězeňským a vojenským. Přinášejí nám svou zkušenost ze světa za hranicí běžné zkušenosti. Ze světa, kde se člověk ocitne, když tělo či duše přestane sloužit, jak má. Když je člověk nemocný — chybí mu něco z té moci, kterou dává člověku každodenní „automatické“ fungování těla, které si jinak ani neuvědomuje. Přinášejí nám zkušenost ze světa, kde člověk sice může rukama hmatat a nohama chodit, ale kam se mu zachce, jít nemůže. Přestal být na čas, výjimečně i navždy, součástí společnosti. Je za mřížemi. A nakonec ze světa, ve kterém se stále počítá s tím, že může nastat i tak vyhrocená situace, kdy jediným řešením je rozsáhlé ničení a zabíjení. Ze světa, kde je myšlenka na takovou hraniční situaci součástí každodenního uvažování a příprav.
Kaplanská služba je na všech těch místech zřízena s tím, že nebude prováděna misie. Je otázka, zda by se tato služba nějak zásadně proměnila, pokud by misie prováděna být mohla: vnější působení, vnější tlak či odměny mohou sice na čas proměnit chování člověka navenek, ale vnitřní proměnu člověka může vždy způsobitjen Duch svatý. Nemůžeme u nikoho vyvolat víru. Můžeme jen předložit slovo, kterému sami věříme. A pak někdy spatřit možná tu nejvíce hraniční událost, kterou na světě spatřit lze: být na místě, kdy se tohoto světa skrze duši člověka dotýká sám Bůh.
Důraz na to, že musíme vyjít do světa, slyšíme v církvi již dlouho a často. Dalo by se říci, že kaplani před námi vyrazili napřed. A svým způsobem dorazili až na hranice našeho světa. Na místě svého působení nejsou obklopeni „samozřejmou“ skutečností církevního zázemí, což je v něčem i výhoda. Jsou svobodní od běžných církevních očekávání, možná o to silněji lze pak vnímat, co žádá sám Bůh. Zvláště na tak extrémních místech.
Úvahy a zkušenosti samotných kaplanů pak doplňuje, řekněme, pohled z druhé strany — duchovní zkušenosti lidí s duševní nemocí a jejich zkušenost s duchovními a církví. A k tomu jedna zkušenost člena církve, který se náhled ocitl v „pastýřské situaci“ na co vidové lince. A moje tři teoretické úvahy, abych také nějak přispěl…
Otevíráme tedy tento kalendář slovy proroka Jonáše:
Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. (Jonáš 2, 7n)
Tomáš PAVELKA
